Hitlerismus, trumpismus, netanjahuismus, lepenismus, macronismus

Odkazy na třicátá léta se množí. Rozklad americké demokracie jako by nás vracel k rozkladu německé výmarské republiky. Trump nás svou zálibou v násilí a lži, svým pácháním zla neodolatelně vrací k Hitlerovi. A vzestup hnutí, která v Evropě řadíme ke krajní pravici, nás nutí ohlédnout se za vlastními dějinami.

Západní společnosti se ovšem už nepodobají tomu, čím byly ve třicátých letech. Zestárly, propadly konzumu a přeorientovaly se na služby, ženy se emancipovaly a stranickou příslušnost vystřídal osobní rozvoj. Jak tohle srovnávat se společnostmi třicátých let – mladými, skromnými, průmyslovými, dělnickými, ovládanými muži a pevně semknutými kolem stran? Právě tento společensko-historický odstup mě až dosud vedl k závěru, že paralela mezi dnešní „krajní pravicí“ a tou dávnou neplatí. Jenže politické doktríny existují dnes stejně jako kdysi a nemůžeme prostě vyloučit třeba nacismus seniorů, konzumní frankismus, fašismus emancipovaných žen nebo LGBT obdobu Ohnivých křížů.

Nadešel čas srovnat doktríny naší přítomnosti s doktrínami třicátých let. Nabízím náčrt toho, jak by mohla vypadat srovnávací studie pěti historických jevů: hitlerismu, trumpismu, netanjahuismu a lepenismu. Nakonec krátce připojím macronismus. Nutí mě k tomu centristický a proevropský extremismus, který uvádí Francii do chaosu. Je vůbec ten extremismus tak centristický, jak se tváří?

Půjde o impresionistický přístup, bez nároku na úplnost, ba i na vnitřní soudržnost; jeho cílem je otevřít cesty k přemýšlení, ne dojít k závěrům. Přeháním rysy a barvy, abych jednotlivé pojmy postavil do vztahu. Přeháním záměrně, abych dohnal, či dokonce předběhl zrychlení dějin. Přiléhavější metaforou snad bude přístup expresionistický.

Odmítání „druhého“, definovaného jako někoho stojícího mimo národní společenství, je s různou intenzitou společné hitlerismu, trumpismu i lepenismu. U hitlerismu a trumpismu je společným jmenovatelem pojem rasismu, ať už otevřeného, nebo skrytého. Nacisté považovali Židy za rasu v biologickém smyslu. A biologicky jsou vymezeni i černoši, ti sotva skrývaní terče trumpizované Republikánské strany. Lepenismus lze naproti tomu spojovat jedině s pojmem xenofobie. Arabové a muslimové jsou definováni svou kulturou. Jedním z rysů francouzské posedlosti přistěhovalectvím zůstává její upnutí na islám a neschopnost zaměřit se na černochy, jejichž masový příchod přitom v migračním procesu představuje ten nový prvek. Podíl smíšených sňatků mezi černoškami je ve Francii velmi vysoký, ve Spojených státech ale zůstává zanedbatelný.

Společným rysem západních „populismů“ je samozřejmě odmítání přistěhovalectví: Reform UK, švédští Sverigedemokraterna (Švédští demokraté), AfD, Viktor Orbán v Maďarsku, polské Právo a spravedlnost, Giorgia Meloniová v Itálii – ti všichni obstojí v testu tohoto společného jmenovatele stejně jako Trump nebo Le Penová. Stačí to k tomu, abychom je označili za krajní pravici, tak jako byly krajní pravicí nacismus a fašismus? Nemyslím. Mezi dnešním populismem a hitlerovskou či mussoliniovskou krajní pravicí je zásadní rozdíl: nacismus a fašismus byly expanzivní, chtěly vyzařovat moc německého (árijského) či italského (římského) lidu navenek. Byly agresivní, nacionalistické a dobyvačné. Opíraly se o masové strany. Dnešní populisty si těžko představíme, jak pořádají pochody norimberského střihu. Estrády Národního sdružení u klobásy a vína jsou sice protimuslimské, ale přece jen méně velkolepé než Hitlerovy válečné ceremonie. Z Norimberku do Hénin-Beaumontu? Vážně?

Jediný západní populismus, který by dnes prošel testem expanzivnosti na sto procent, by byl ten Netanjahuův. Osady na Západním břehu, genocida v Gaze: propojení hitlerismu a netanjahuismu se přímo nabízí.

Francouzská, britská, švédská, finská, polská, maďarská a italská xenofobie jsou na rozdíl od nacismu a fašismu obranné. Nejde o národy, které chtějí dobývat, nýbrž o národy, které chtějí zůstat pány ve vlastním domě. Proto v dnešní Evropě převažuje kulturní rozměr nad pojmem rasy a proto zde můžeme mluvit jedině o xenofobii. Tato xenofobie je konzervativní, kdežto Hitlerův rasismus byl revoluční, protože rozvracel společenský řád. Na dnešní evropský populismus se tudíž nehodí ani pojem nacionalismu, ani pojem krajní pravice – jinak bychom museli zavádět oxymórony jako „umírněný nacionalismus“ či „umírněná krajní pravice“. Raději mluvím o lidovém konzervatismu.

Sám jsem zastáncem řízeného přistěhovalectví a musím uznat oprávněnost této xenofobie, protože přijímám axiom, že lidská skupina, která je nositelem určité kultury a je si vědoma své existence jako společenství – zkrátka národ –, má právo chtít existovat i nadále. Konkrétně: národ může kontrolovat své hranice. Nacismus, jehož vojáci stáli od Atlantiku po Volhu, aby zotročovali a vyhlazovali jiné národy, byl něco docela jiného.

Trumpismus představuje smíšenou formu, protože k obrannému protiimigračnímu jádru přidává silný potenciál agrese vůči vnějšímu světu. Není to expanzivnost ve vlastním slova smyslu. Trumpovo násilí vůči jiným národům a státům umožnila teprve dřívější expanze amerického vojenského aparátu a role dolaru v imperiální kořisti: Venezuela, Írán, my, podrobené národy západní Evropy a samozřejmě Arabové, s Palestinci jako hlavním terčem. Postupné začleňování Izraele do impéria, započaté v roce 1967, znamená, že v roce 2025 už bude téměř nemožné odlišit trumpismus od netanjahuismu. Ať už Trump provozuje jakékoli kejkle ve snaze o Nobelovu cenu, je hlavním viníkem genocidy v Gaze – dlouhodobě totiž povzbuzoval izraelské násilí. A právě tento prostý fakt staví trumpismus na stranu hitlerismu. U kormidla je pořád Trump: americké přidání plynu i brzdění řídí Netanjahuovu genocidní agresi. Mám štěstí: zrovna když tohle píšu, Trump vyděšený reakcí arabských zemí na izraelský nálet na Katar – a zvlášť strategickým spojenectvím Saúdské Arábie a Pákistánu – couvá. Nařizuje Netanjahuovi, aby se za bombardování Kataru omluvil, a Netanjahu poslechne. Vnutí Izraeli dohodu s Hamásem, a Netanjahu ji podepíše. Co bude dál? Trump je zvrhlík, nelze to říct.

Pojem trumpo-netanjahuismu, přiznávám, dost ošklivý, nám dovoluje rozpoznat židovskou otázku jako podobnost mezi americkou krizí let 2000–2035 a německou krizí let 1920–1945.

Podle mého názoru radikálně proizraelský postoj trumpismu maskuje viscerální a zákeřný antisemitismus: ztotožnění všech Židů s netanjahuismem – vpravdě obludným historickým jevem a rakovinou v židovských dějinách – jen oživí nacistickou představu obludného židovského národa. Mluvím tu o antisemitismu 2.0.

Vím, že v tomto bodě se mnou málokdo bude souhlasit. Mluvím tu ale jen jako řádný starozákonní prorok. „Nebyli jsme vyvoleni k tomu, abychom stáli na straně mocných. Dějiny nám tuto past líčí bez ustání.“ Kolikrát už Židé uvěřili, že je zachrání silní, mocní, autorita, impérium, ba že jsou vyvolení díky privilegiu – finančnímu a intelektuálnímu úspěchu, významu v bolševické straně –, aby byli nakonec vydáni napospas vlkům, rozzuřeným národům… Srdce mi krvácí, když vidím tolik francouzských Židů, kteří se dnes cítí být na straně vítězů a ospravedlňují Netanjahuovu politiku. Přitom se otevírá past. Díky Trumpovi se antisemitskou stává celá planeta. Američtí Židé, kteří v drtivé většině Netanjahuovu linii odmítají, jsou moudřejší a spravedlivější. Jenže Židé, kteří jsou k Netanjahuovi nepřátelští – ať už jde o akademiky, nebo ne –, jsou už teď úřady podezíráni z antisemitismu. Vládne zvrácenost. Vládne trumpismus.

Kdy past sklapne? Jednoho dne, nevyhnutelně, uzavřou křesťanské národy mír s 1,6 miliardy muslimů. Židé pak budou svými obdivovateli opuštěni a osamocení vydáni napospas vlkům, jiným rozzuřeným národům.

Zaslíbené země přicházejí jedna za druhou, pohromy je následují. Povídka „Nightfall“ (Soumrak), raná próza Isaaca Asimova, velkého amerického autora sci-fi, mi připadá jako metafora dlouhé řady dramat, z nichž se skládají židovské dějiny: uprostřed mocné civilizace zbytek proroctví ohlašuje záhadnou katastrofu… ta přijde, překvapivě… civilizace se zhroutí… pak se pomalu rodí znovu, rozkvétá… zbytek proroctví ohlašuje záhadnou katastrofu… ta přijde, překvapivě…

Ve skutečnosti už samotný návrat židovské obsese do srdce Západu potvrzuje hypotézu o hrozivé kontinuitě mezi minulostí a přítomností.

Hospodářská krize roku 1929 byla, jak dobře víme, jedním z rozhodujících činitelů hitlerizace Německa. Šest milionů nezaměstnaných vytrhlo německou společnost z jakékoli ideologické setrvačnosti. Tím, že Hitler během několika měsíců odstranil nezaměstnanost, zpečetil osud liberalismu.

Náboženský kontext vzestupu nacismu, neméně důležitý, je méně známý: mezi lety 1870 a 1930 protestantská víra v Německu vymizela, nejprve mezi dělnictvem, pak ve středních a vyšších vrstvách. Katolické oblasti odolávaly. V letech 1932 a 1933 tak mapa nacistických voličů se znepokojivou přesností kopírovala mapu luteránství. Protestantismus nevěřil v rovnost lidí. Byli vyvolení, za takové označení Pánem ještě před svým narozením, a byli zatracení. Když protestantská metafyzická víra zmizela, zbyla hysterie ze strachu z prázdna, jež po sobě zanechal její nerovnostářský obsah – a v roli zatracených Židé, Slované a tolik dalších. Ve Spojených státech protestantismus kalvínského původu mířil na černochy. Kalvínský lid, upnutý na Bibli, se ztotožňoval s Hebrejci, což americký antisemitismus třicátých let omezovalo a Židy chránilo. Chránilo je až do nedávného vzepětí evangelikální posedlosti státem Izrael.

V katolické Francii (zejména v Pařížské pánvi a na středomořském pobřeží) proměnil rozklad víry a náboženské praxe od roku 1730 rovnou příležitost dosáhnout ráje (skrze křest, který smývá dědičný hřích) v rovnost mezi občany a v emancipaci Židů. Republikánská idea univerzálního člověka nahradila ideu univerzálního katolického křesťana (řecké katholikos znamená univerzální). Byl to program velmi odlišný od nacismu, ale představoval – dávno před nacismem – první masové nahrazení náboženství ideologií. V revoluční Francii stejně jako v nacistickém Německu ovšem schopnost náboženství morálně a společensky vést lidi přežila samotnou víru: jednotlivci zůstávali příslušníky svého národa a své třídy, drželi se pracovní etiky a smyslu pro závazek vůči členům své skupiny. Schopnost kolektivního jednání byla silná, možná desetinásobná. Tomu říkám zombie stadium náboženství. Nacismus tomuto zombie stadiu odpovídal – odtud, bohužel, jeho hospodářská a vojenská účinnost.

Toto náboženské vysvětlení ideologie bych mohl doplnit vysvětlením samotného náboženství, ovlivněného hlubinnými rodinnými strukturami, které byly v Německu nerovnostářské a v Pařížské pánvi rovnostářské. Zde ale vystačíme s kontinuitou od protestantismu k nacismu a od katolicismu k Francouzské revoluci.

Protestantismus nacházíme i v trumpismu. A s ním nerovnost spojenou s negrofobií. Nejsme však už v zombie stadiu náboženství, nýbrž v jeho stadiu nulovém. Společná morálka zmizela. Společenská výkonnost zmizela. Jednotlivec se vznáší v prázdnu, obzvlášť v této Americe s absolutní nukleární rodinnou strukturou, individualistické a bez jasně daných pravidel dědění. Od trumpistické ideologie tedy musíme čekat něco jiného: nerovnost jako vždy, ale méně stability v šílenství, prudké výkyvy, jejichž pramen není v mozku sprostého a zákeřného prezidenta, nýbrž v samotné společnosti. Naštěstí pro nás je schopnost kolektivního, hospodářského a vojenského jednání silně oslabena.

U trumpismu je třeba zaznamenat vznik pseudonáboženských nihilistických forem, k nimž patří obscénní výklad Bible, třeba oslava bohatství. Trumpismus, v rovině rasismu podstatně slabší než nacismus, jde dál v hospodářské nemravnosti.

Nacismus byl prostě a otevřeně protikřesťanský. Trumpismus se hlásí k náboženství, ale po způsobu satanského kultu, převrácením hodnot. Zlo je dobro, nespravedlnost je spravedlnost. Hitler byl jen Führer, vůdce německého lidu k jeho mučednictví; Trump není Satan, ale mám podezření, že pro jeho satanistické příznivce je jeho červená čepice čepicí Antikrista.

U lepenismu žádné nerovnostářské protestantské dědictví není. To je skutečná záhada Národního sdružení: přestože je xenofobní, zrodilo se na katolické půdě. A co hůř, jeho první bašty na středomořském pobřeží a v Pařížské pánvi byly baštami Revoluce – rovnostářské v rodinném životě a odkřesťanštěné už od osmnáctého století. Tak tedy? Je Národní sdružení nerovnostářské? Rovnostářské? Pro nás je záhadou, ale nejspíš je záhadou i samo sobě. Jeho odmítání druhého pramení ze zvráceného rovnostářství, které po přistěhovalcích žádá rychlou asimilaci, místo aby je vnímalo jako bytostně odlišné. Především je ale Národní sdružení, přestože je silně vymezené odmítáním přistěhovalců a dokonce i jejich dětí, ustavičně vraceno k francouzské rovnostářské tradici, protože jeho voliči nenávidí ultrabohaté, mocné – zkrátka naše hloupé elity –, a ne jen přistěhovalce. Proto se ve Francii jednota pravice tak těžko rodí. Spojení oligarchů a (bílého) lidu proti cizincům nedělá v té či oné podobě potíže ve Spojených státech, ve Velké Británii ani ve Skandinávii, kde se lidové konzervativní síly a klasická pravice snadno domluví. Ve Francii je koalice bohatých a chudých proti cizincům nepolapitelná.

Neměli bychom přesto podceňovat násilný potenciál univerzalistické podoby xenofobie. Ta se snadno může zvrhnout v rasismus. Věří-li člověk a priori, že všichni lidé jsou všude stejní, a narazí-li na lidi s odlišnými zvyky, může docela dobře dojít k závěru, že to nejsou lidé.

Národní sdružení je plodem nulového katolicismu, tak jako Revoluce byla plodem zombie katolicismu. Proto ze sebe nezrodí žádný kolektivní projekt. Podrobný rozbor Národního sdružení a jeho vztahu k budoucnosti si nechám pro příští text, ani impresionistický, ani expresionistický, který zcela věnuji vnitřní logice a dynamice francouzského chaosu.

Dostávám se teď k zásadnímu rozdílu, který by měl být každému zřejmý – a na který by měli poukazovat političtí komentátoři, co nás svým slovníkem neustále odkazují k roku 1930. Pochopit náboženský, či postnáboženský rozměr hitlerismu, trumpismu nebo lepenismu předpokládá historické znalosti, jaké od komentátorů v televizi čekat nelze. Můžeme od nich ale čekat, že dokážou ideologie minulosti i přítomnosti společensky zařadit – přitom je neúnavně házejí do jednoho pytle pod nálepkou „krajní pravice“. Rozdíl mezi minulostí a přítomností je tu přitom naprosto zřetelný.

Nacismus a předválečná krajně pravicová hnutí nacházely své společenské epicentrum ve středních vrstvách, zvlášť ve vyšších středních vrstvách, které se cítily ohrožené dělnickým, sociálnědemokratickým a komunistickým hnutím. Tyto střední vrstvy byly rozhorlené, zaměstnané zavíráním svých žen a pronásledováním homosexuálů. Dnes naopak takzvaně krajně pravicová hnutí nacházejí své epicentrum v lidových kruzích, obzvlášť v zchudlém světě práce, otřeseném nebo rozvráceném hospodářskou globalizací a ohroženém přistěhovalectvím. Dnešní střední vrstvy, do velké míry vymezené vysokoškolským vzděláním, jsou „krajní pravicí“ zasaženy méně, ba jen nepatrně. Vyšší střední vrstvy, které spojují vysokoškolské vzdělání s vysokými příjmy, jsou vůči ní obzvlášť imunní.

Proto raději mluvím o lidovém konzervatismu než o krajní pravici. Jeho ukotvení v ovládané skupině vysvětluje jeho obrannou povahu. Jeho voliči si nedokážou představit, že by dobývali Evropu nebo svět, když svůj vlastní život vnímají jako otázku přežití.

Skutečnou intelektuální chybou by ale bylo zůstat u tohoto. Pojďme dál, ba obraťme problém spojení ideologie a třídy naruby. Srovnali jsme ideologie přítomnosti s ideologiemi minulosti; teď srovnejme třídy přítomnosti s třídami minulosti.

Některé evropské střední vrstvy mezi válkami zešílely. Dělnická třída byla rozumnější. Jsou ale dnešní střední vrstvy, zvlášť ty vyšší, rozumné? Jsou mírumilovné? O čem sní?

Jsou šílené. Budování postnárodní Evropy je bludný projekt, uvážíme-li rozmanitost kontinentu. Vedlo k rozšíření Evropské unie – slepené a nestabilní – do bývalého sovětského prostoru. Unie je dnes rusofobní a válkychtivá, její agresivitu ještě rozdmýchala hospodářská porážka, kterou jí uštědřilo Rusko. Unie se pokouší zatáhnout Brity, Francouze, Němce a mnoho dalších národů do skutečné války. Ale to by byla podivná válka, v níž si západní elity osvojily Hitlerův sen o zničení Ruska!

Srovnání podle společenských tříd nám tedy umožňuje zásadní intelektuální průlom. Evropanství, a tedy macronismus, spadají svou vnější agresivitou na stranu nacionalismu, na stranu předválečné krajní pravice. Přidáme-li k tomu čím dál masovější a systematičtější porušování svobody informací a lidového hlasu uvnitř Unie, přiblížíme se pojmu krajní pravice ještě víc. Evropa, založená jako sdružení liberálních demokracií, se přerodila v krajně pravicový prostor. Ano, srovnání s třicátými lety je užitečné, ba nezbytné.

V tom velkolepém evropanském projektu nacházíme psychopatologický rozměr, pozorovatelný už u hitlerismu: paranoiu. Evropanská paranoia se soustředí na Rusko. Nacistická paranoia povyšovala na prioritu židovskou hrozbu, aniž ovšem zanedbávala ruský bolševismus (známý jako židobolševismus).

Dnes stejně jako kdysi tedy můžeme rozebírat psychopatologii evropských vládnoucích tříd. Bizarní sled událostí, který začal Trumpovým zvolením a touhou nevyzpytatelného prezidenta mluvit s Putinem, nám dovolil sledovat naživo, jak naši vlastní vůdci ztrácejí kontakt s realitou. Shrňme si tento bludný proces. Začal kolem roku 2014, před Majdanem, během něj i po něm – po převratu, který rozvrátil Ukrajinu a který na dálku řídili američtí a němečtí stratégové. A teď pokračování:

Přechod evropských vlád do paralelní reality začíná v roce 2025.

V dnešní Evropě máme co do činění se šílenci, či spíš s kolektivním šílenstvím, které hromadně zachvátilo jednotlivce z vládnoucích společenských tříd. Jen ve Francii se tisíce novinářů, politiků, akademiků, podnikatelů a vysokých úředníků podílejí na kolektivní halucinaci o Rusku, které by chtělo dobýt Evropu (paranoia). Nikdo z nich nemůže nést osobní odpovědnost. Máme co do činění s kolektivní psychologickou dynamikou.

Jsem přesvědčen, že smrsknutí jednotlivce, zrozené z nulového stavu náboženství, vysvětluje vznik těchto hejn rusofobních ryb.

Jak jsem vyložil v knize Les Luttes de classes en France au XXIème siècle (Třídní boje ve Francii ve 21. století), vymizení kolektivních přesvědčení – náboženských a posléze i ideologických přesvědčení zombie náboženského stavu – vedlo ke zhroucení lidského superega. Na rozdíl od aktivistů za osvobození ega superego nechápu jako výhradně nebo dokonce převážně represivní. Superego jako ideál ega ukotvuje v člověku kladné mravní a společenské hodnoty. Pojmy cti, odvahy, spravedlnosti a poctivosti mají v superegu svůj původ a svou sílu. Slábne-li ono, slábnou i ony. Zmizí-li, zmizí i ony. Konec náboženství a ideologií tedy lidstvo nakonec neosvobodil, spíš je zmenšil. Právě vysoce vzdělaní muži a ženy, mravně a intelektuálně zakrnělí kvůli absenci náboženství, jsou hromadně nositeli rusofobní patologie.

Nacističtí antisemité měli docela jinou psychickou konstituci. Smrt Boha, řečeno s Nietzschem, je sice vyslala na hledání vůdce, ale superego jim rozhodně nechybělo a zůstávali schopni kolektivního jednání. Tragický výkon německé armády za druhé světové války je toho svědectvím. Kdo by si dnes troufl představit si naše vyšší střední vrstvy, jak se ženou na smrt, v čele svých národů, ke Kyjevu a Charkovu? Naše válka na Ukrajině je fraška, plod emancipace vlastního já, potomek osobního rozvoje. Umírat budou jen Ukrajinci a Rusové.

Ledaže…

Termonukleární výměny se bez hrdinů obejdou.