Paul Steiger: Jsi fakt dobrá! Spoj se s těmi nejlepšími

Paula Steigera jsem několik minut vůbec nepoznala. Bylo to v roce 2018 v Lisabonu, po skončení jednoho z večerů GEN Summitu. Pomohla jsem staršímu pánovi s hůlkou po schodech, sedli jsme si k venkovnímu stolku a začali si povídat – o žurnalistice. Až po nějaké chvíli mu říkám, že jsme se vlastně ještě nepředstavili – smál se, podali jsme si ruku a já zjistila, že tu v centru nočního Lisabonu sedím s člověkem, který šestnáct let vedl The Wall Street Journal. A že později založil projekt ProPublica, který významně ovlivnil můj start coby samostatné datové novinářky. A tohle noční setkání nakonec ovlivnilo i moji další profesní cestu. Ukazovala jsem mu, co dělám, jak jsem si objevila úžasný obor – datovou žurnalistiku – a že už několik let mimo jiné tvořím vizualizace. Vedla jsem v té době datové projekty v ČTK, a on říkal, že jsem fakt dobrá.

Paul Steiger patřil k nejvýraznějším americkým novinářům své generace. V žurnalistice strávil více než půl století. Pracoval v Los Angeles Times a The Wall Street Journal, který v letech 1991 až 2007 vedl jako managing editor. Za dobu jeho vedení získala redakce šestnáct Pulitzerových cen. Později založil neziskovou investigativní redakci ProPublica a stal se jejím prvním šéfredaktorem, prezidentem a CEO. Vedl také Committee to Protect Journalists a působil v Pulitzerově výboru.

ProPublica vznikla z přesvědčení, že nákladná investigativní práce je pro fungování demokracie příliš důležitá na to, aby zmizela spolu s rozpadajícím se obchodním modelem novin. Steiger chtěl budovat redakci, která bude odhalovat zneužívání moci a selhání těch, kterým byla moc svěřena, a své rozsáhlé investigace poskytovat dalším médiím tak, aby měly co největší společenský dopad.

Jeho úvahy o financování médií z té doby dnes znějí až překvapivě současně. V rozhovoru pro německý Der Spiegel v roce 2013 mluvil o investigativní žurnalistice jako o veřejném statku, o neziskových redakcích, filantropii, spolupráci mezi médii i o vznikajícím novém „ekosystému zpráv“.

Se Steigerem jsem se poprvé opravdu potkala v roce 2018 na GEN Summitu v Lisabonu.

Global Editors Network tehdy spojovala redaktory, editory, vývojáře a lidi zabývající se budoucností žurnalistiky z celého světa. Její Data Journalism Awards patřily k nejvýznamnějším mezinárodním soutěžím datové žurnalistiky. V roce 2016 jsem se sama dostala mezi její finalistky a na GEN Summit jsem jezdila opakovaně.

Paul Steiger byl s touto soutěží spojen dlouhodobě. V roce 2018 předsedal její mezinárodní porotě. Ta tehdy vybírala vítěze z 86 finalistů; do soutěže přišlo 630 projektů z 58 zemí. Steiger byl současně členem vedení Global Editors Network a jejím pokladníkem.

Po jedné z ceremonií jsme pokračovali později večer do klubu. Seděla jsem tam s Martinem Štverákem, o němž jsem tehdy ještě netušila, že se za několik let stane mým kolegou v Seznamu.

Ze dveří vedoucích po schodech ze suterénu vyšel starší muž s hůlkou. Šel do schodů s obtížemi, tak jsem mu nabídla pomoc, kterou přijal.

Nabídla jsem mu rámě, on se o mě opřel a potom jsme si sedli ke stolu.

A začali jsme si povídat.

Nějakou dobu jsem vůbec netušila, s kým mluvím.

Pamatovala jsem si Paula Steigera z fotografií, věděla jsem samozřejmě, kdo je, a viděla jsem ho předtím během programu summitu. Jen jsem si toho člověka na pódiu nespojila s pánem, kterému jsem před chvílí pomáhala po schodech.

Pak se představil.

Seděla jsem vedle bývalého dlouholetého šéfredaktora The Wall Street Journal a zakladatele ProPublica.

Mluvili jsme dlouho. O stavu žurnalistiky, o penězích v médiích, o nových způsobech jejich financování a samozřejmě také o datové žurnalistice.

V té době jsem vedla datové projekty v České tiskové kanceláři. Ukazovala jsem mu svoji práci.

Paul Steiger mi řekl, že ji dělám dobře.

Existuje ještě jeden důvod, proč mi osobnost Paula Steigera konvenuje.

V lednu 2002 unesli v Pákistánu reportéra Wall Street Journal Daniela Pearla. Pearl byl americký novinář židovského původu. Jeho rodiče pocházeli z Izraele. Únosci jej nejprve označili za člověka pracujícího pro CIA a později za agenta izraelského Mossadu. Jeho židovský původ se stal explicitní součástí propagandy únosců; jeden z mužů spojovaných s únosem později tvrdil, že Pearl byl vybrán také proto, že byl Žid.

Paul Steiger se tehdy osobně pokoušel dosáhnout jeho vydání na svobodu. Únoscům napsal, že je Dannyho šéf ve Wall Street Journal a chce s nimi pracovat na jeho bezpečném propuštění. Vysvětloval jim, že Pearl je profesionální novinář, nikdy nepracoval pro CIA ani americkou vládu a nachází se v Pákistánu proto, aby objektivně informoval o událostech. Zmiňoval jeho těhotnou manželku a žádal únosce, aby Pearla pustili domů.

Nepodařilo se ho zachránit, Daniel Pearl byl zavražděn.

Steiger jeho vraždu označil za akt barbarství. Později se stal členem čestné rady Daniel Pearl Foundation, kterou založila Pearlova rodina a jejímiž deklarovanými hodnotami jsou mimo jiné nekompromisní objektivita a integrita, tolerance a respekt k lidem všech kultur. Dodnes je součástí poradního panelu The Daniel Pearl Investigative Journalism Initiative.

O několik let později se Paul Steiger ocitl v jiné situaci.

V letech 2005 až 2011 předsedal Výboru na obranu novinářů (Committee to Protect Journalists), organizaci, která chrání novináře po celém světě. Na přelomu let 2008 a 2009 probíhala v Gaze izraelská vojenská operace Cast Lead. Izraelské úřady výrazně omezily přístup zahraničních novinářů do Gazy. CPJ proti omezením protestoval a upozorňoval také na izraelské útoky na objekty využívané médii.

Steiger tehdy veřejně řekl, že plošně omezovat práci novinářů ve válečných oblastech je „terrible thing“ – strašná věc.

Především ale reagoval přímo na izraelské zdůvodnění, že zákaz vstupu novinářů do Gazy má chránit jejich bezpečnost.

Označil jej za záminku.

Novináři jsou podle něj schopni rozhodnout se sami, zda riziko přijmou. Plošná omezení podle Steigera připravují veřejnost o její právo vědět, co se děje.

Považuji tuhle dvojici příběhů za velmi důležitou. Steiger se pokoušel zachránit svého židovského reportéra před lidmi, kteří z něj udělali údajného agenta Izraele a jejichž propaganda pracovala s jeho židovskou identitou. Když potom izraelská vláda bránila novinářům dostat se do Gazy a nezávisle ověřovat dění na místě, Steiger kritizoval Izrael.

Tady se dostávám k tomu, proč Paul Steiger patří mezi lidi, které považuji za profesní vzory.

Objektivita se mnohdy chápe jako hledání místa kdesi uprostřed mezi dvěma tvrzeními. Jeden člověk řekne A, druhý řekne B, média obě tvrzení zaznamenají a čtenáři si mají udělat svůj názor. Jenže tohle není žurnalistika.

Ona protichůdná tvrzení mohou být klidně obě nepravdivá. Nebo obě pravdivá. Nebo jedno pravdivé, ale druhé nikoli. A nebo se jejich platnost mění v různém kontextu, protože – jak známo – realita bývá mnohdy složitější než krátké chytlavé příběhy.

Říkávám to často: když někdo tvrdí, že venku prší, a druhý, že svítí slunce, úkolem novinářů a novinářek není ocitovat oba, ale otevřít okno a zjistit, jaké počasí je ve skutečnosti. Žurnalistika je otevírat dveře, koukat se ven, zajet na místo, získat dokumenty, data, svědectví, ověřovat je a zjišťovat, co se skutečně stalo.

Paul Steiger se se mnou samozřejmě vůbec nemusel bavit. Bylo už hodně pozdě večer, mohl se omluvit a jít spát. Byla jsem freelance novinářka z relativně malé země ve střední Evropě, která mu ukazovala svoje datové projekty. On měl za sebou vedení jedné z nejslavnějších redakcí světa, šestnáct Pulitzerových cen udělených jeho redakci a založení ProPublica.

Přesto se díval na moji práci, ptal se na ni a nakonec mě popostrčil a vyhecoval, abych se dostala k lidem, od kterých jsem se mohla naučit ještě víc.