DataTimes.czVečer 30. září 2026 dostala Christa Pike ve věznici Riverbend v Nashvillu dvě dávky pentobarbitalu po 50 mililitrech. Tolik předepisuje popravčí protokol státu Tennessee. Srdce se jí nezastavilo. Svědci ji slyšeli hlasitě chroptět ještě zhruba hodinu a půl po první dávce, kdy je z místnosti vyvedli. Asi dvě hodiny po první dávce ji z věznice odvezla sanitka.
Ve čtvrtek 2. října byla podle jejích obhájců v bezvědomí na ventilátoru v nemocnici v okolí Nashvillu. Obě paže měla oteklé, popálené a pokryté puchýři. Popravčí podle obhájce, který byl svědkem, do jedné paže píchli nejméně sedmkrát, než zavedli kanylu. Jedna jehla byla po vytažení ohnutá zhruba do pravého úhlu.
Podle Death Penalty Information Center (DPIC) je Pike první člověk v moderní historii USA, který přežil popravu smrtící injekcí poté, co mu popravčí látku skutečně podali. Všechny dřívější neúspěšné pokusy skončily dřív, než se látka do těla dostala.
🔻🔻🔻
Christě Pike je 50 let. V cele smrti strávila zhruba 30 let. Je v ní jedinou ženou v Tennessee. Kdyby poprava proběhla, byla by první ženou, kterou tento stát popravil po více než dvou stoletích.
Podstatnou část té doby prožila v izolaci. Podle žádosti o milost trávila v letech 1998 až 2024 v cele o rozměrech zhruba 2,4 × 3 metry 22 až 23 hodin denně, při zářivce, která svítila nepřetržitě. Na vycházku chodila pětkrát týdně na hodinu, sama. Důvodem nebyl kázeňský trest. Tennessee odděluje odsouzené k smrti od ostatních vězňů. Muži v celách smrti ale mohou být spolu, ona byla jediná žena. Teprve od dohody se státem v září 2024 se smí stýkat s jinými vězenkyněmi.
Žádost o milost podali guvernérovi její obhájci. Chtěli, aby trest smrti změnil na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Opírali ji o šest důvodů: bipolární poruchu a posttraumatickou stresovou poruchu od dětství, sexuální násilí, které zažívala od batolecího věku, selhání sociálních služeb, selhání obhájců u soudu, nepřiměřeně přísný trest ve srovnání se spoluobžalovanými a téměř tři desetiletí izolace.
Guvernér Bill Lee jí dva dny před popravou milost neudělil. Po nepovedené popravě ji označil za „tragédii“, odložil zbývající popravu letošního roku a nařídil nezávislé prověření. Vězeňská služba tvrdí, že postupovala přesně podle protokolu.
Z čeho vycházíme: průběh popravy popsali svědci, zástupci médií a obhájci Christy Pike. Fakta o vraždě jsou z rozhodnutí Nejvyššího soudu Tennessee z roku 1998. Dětství Christy Pike popisuje žádost o milost, kterou podali její obhájci, a Cornell Center on the Death Penalty Worldwide, které usiluje o zmírnění jejího trestu. Obojí jsou advokační dokumenty. Údaje z nich přebíráme jen tam, kde se opírají o soudní spisy, zdravotní dokumentaci nebo odborné posudky. Světová data jsou z výroční zprávy Amnesty International, americká od Death Penalty Information Center. Úvodní koláž: socha Iustitie od Emanuela Pendla ve vídeňském Justičním paláci, foto Hubertl, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0; výstřižky z deníku Knoxville News Sentinel (15. 1. 1995) a z kampaní a pořadů o případu.
Zločin: osmnáctiletá dívka a mučení spolužačky
Dne 12. ledna 1995 vylákala osmnáctiletá Christa Pike devatenáctiletou Colleen Slemmer na odlehlé místo v areálu Univerzity Tennessee v Knoxvillu. Obě dívky byly v programu Job Corps. Je to federální program, který dává mladým lidem z chudých a znevýhodněných rodin druhou šanci na vzdělání a odbornou přípravu. S Christou Pike šel její sedmnáctiletý přítel Tadaryl Shipp a kamarádka Shadolla Peterson.
Colleen Slemmer na odlehlém místě mučili a nakonec zabili. Podrobnosti popisuje rozhodnutí Nejvyššího soudu Tennessee. Christa Pike se o dva dny později policii přiznala. Jako motiv uvedla žárlivost: podle ní se jí Slemmer „snažila přebrat přítele“ a všude o ní roznášela řeči.
Trest smrti dostala 30. března 1996. Podle Cornellova centra byla nejmladší ženou odsouzenou k smrti v moderní historii USA. Stejný čin ale skončil pro tři lidi, kteří se ho účastnili, úplně jinak:
Jeden čin, tři tresty
Trest smrti
Christa Pike, 18 letOdsouzena za vraždu prvního stupně. Pokus o popravu 30. září 2026 přežila.
Doživotí
Tadaryl Shipp, 17 letS možností podmínečného propuštění. Komise ho v říjnu 2025 zamítla, další přezkum čeká v roce 2031.
Podmínka
Shadolla Peterson, 18 letŠest let podmíněně za napomáhání. Svědčila pro obžalobu.
Tehdy sedmnáctiletého Tadaryla Shippa chránil před trestem smrti věk. Pachatele, kterým v době činu nebylo 18 let, americké státy popravovat nesmějí. Christě Gail Pike bylo 18 let a 10 měsíců.
Obhájci argumentují, že vývoj mozku osmnáctými narozeninami nekončí. Část výzkumu tento argument podporuje. Mezinárodní studie týmu Grace Icenogle a Laurence Steinberga s více než pěti tisíci lidmi ve věku 10 až 30 let z jedenácti zemí ukázala, že rozumové schopnosti dospívajících dosahují úrovně dospělých kolem 16 let. Psychosociální zralost, tedy ovládání impulzů, odhad rizika a odolnost vůči tlaku vrstevníků, ale až po osmnáctém roce.
Porota, která rozhodovala o trestu, navíc věřila, že pentagram do hrudi oběti vyryla Pike. Shipp později pod přísahou vypověděl, že to byl on, „protože měl chuť“. Jeho výpověď zachycuje rozhodnutí trestního odvolacího soudu Tennessee z roku 2011, na které se odvolávají obhájci v žádosti o milost. Soud zároveň poznamenal, že Shipp policii původně řekl, že Pike při tom pomáhala.
Podle žádosti o milost státní zástupce den či dva před procesem nabídl dohodu: doživotí bez možnosti propuštění. Soudem ustanovený hlavní obhájce William Talman podle žádosti nestihl nabídku s Pike řádně probrat. Podle rozhodnutí soudu z roku 2011 ji Pike odmítla, protože „nechtěla zestárnout ve vězení“.
Talman později přiznal, že státu vyúčtoval i víc než 24 hodin práce za den. Nejvyšší soud Tennessee mu kvůli tomu pozastavil advokátní licenci.
Porota rozhodovala o trestu s velmi omezenými informacemi o psychickém stavu obžalované. Od obhajoby slyšela hlavně jednu diagnózu: hraniční poruchu osobnosti. Stanovil ji psycholog Eric Engum na základě testů, které podle něj nenaznačovaly poškození mozku. Další závažná zjištění přišla až o roky později.
Úřady věděly o trýznivém dětství Christy Pike. Nikdo nezasáhl
Co porota neslyšela, sepsali obhájci v 226stránkové žádosti o milost. Christa Pike vyrůstala v Severní Karolíně a Západní Virginii. Do Tennessee přišla až na podzim 1994, kvůli programu Job Corps.
Ve 14 měsících jí lékaři diagnostikovali záchvatové onemocnění. Neurolog Jonathan Pincus u ní později na snímcích mozku našel vrozenou vývojovou vadu, takzvanou heterotopii. Její nejčastější příčinou je podle něj alkohol v těhotenství a matka podle žádosti o milost v těhotenství hodně pila. U soudu ale Pincus připustil i jiné možné příčiny.
Zhruba od dvou do pěti let, tedy v batolecím a předškolním věku, ji opakovaně znásilňoval partner její babičky.
Když šla do školy, učitelka požádala děti, aby nakreslily, co dělají doma. Christa nakreslila muže s démonickou tváří a obrovským penisem. Ředitel zavolal rodiče. Podle Cornellova centra sociální služby nezasáhly a podle žádosti o milost nikdo nic nevyšetřoval.
V listopadu 1987, v jedenácti letech, ji v Carrboro v Severní Karolíně znásilnil sedmatřicetiletý soused. Matka jí nevěřila. Na čin se přišlo, až když se u dívky rozvinula infekce a zasáhla učitelka. Pachatel nepopřel obvinění z napadení dítěte mladšího dvanácti let a dostal dva roky podmíněně. Dál bydlel v sousedství a Christa kolem jeho domu chodila na autobus. Terapii ani jinou pomoc nedostala.
Partneři matky ji bili. Ve dvanácti se předávkovala a poprvé se pokusila o sebevraždu. Psychiatrickou péči ani potom nedostala. V sedmnácti ji u silnice přepadl neznámý muž a znásilnil ji. Stalo se to přibližně rok před vraždou Colleen Slemmer. Policie pachatele nenašla.
Psycholožka Bethany Brand, která ji vyšetřila v roce 2023, u ní napočítala devět z deseti typů takzvaných nepříznivých zkušeností z dětství (ACE). Jde o potenciálně traumatizující události do 17 let: fyzické, psychické a sexuální týrání, zanedbávání, násilí mezi rodiči, závislost nebo duševní nemoc v rodině, rozvod a uvěznění člena domácnosti. Čím víc jich člověk zažije, tím vyšší je podle výzkumů riziko vážných zdravotních a psychických potíží v dospělosti. Pro představu: čtyři a víc takových zkušeností uvádí podle amerických Center pro kontrolu a prevenci nemocí 17 procent dospělých Američanů.
Vážné psychické nemoci u ní lékaři zjistili až po vynesení rozsudku smrti. V roce 2001 posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD) popsali neurolog Pincus a psychiatr George Woods. Bipolární poruchu diagnostikoval psychiatr William Kenner, kterého ustanovil soud, a Pincus ji potvrdil. „Kdybychom to všechno věděli dřív, Christa by nikdy nikomu neublížila,“ napsala guvernérovi její matka.
Christa Pike vinu nepopírá. Rodina Colleen Slemmer se za vykonání trestu smrti stavěla. Matka oběti May Martinez byla pokusu o popravu přítomná. Podle ní se Pike na lehátku smála. Stát jí podle jejích slov dluží omluvu: „Chtěla jsem jen spravedlnost.“
Trest smrti má stále 54 zemí
Ještě před půl stoletím byl trest smrti ve světě běžný. V roce 1977 ho pro všechny trestné činy zrušilo jen 16 zemí. Do konce roku 2025 jejich počet vzrostl na 113.
Amnesty International dělí státy do čtyř skupin. Kromě 113 zemí, které trest smrti zrušily úplně, jich devět ponechalo jen pro výjimečné činy, například válečné zločiny. Dalších 23 zemí ho má v zákoně pro běžné trestné činy, ale nejméně deset let nikoho nepopravilo a zjevně popravovat nehodlá. Trest smrti zachovává a používá 54 zemí.
V roce 2025 popravovalo 17 z nich. Amnesty zaznamenala nejméně 2 707 poprav, o 78 procent víc než v roce 2024 a nejvíc od roku 1981. Skutečné počty poprav jsou vyšší. Čína popravuje podle Amnesty tisíce lidí ročně, počty ale drží jako státní tajemství. Severní Korea a Vietnam data nezveřejňují.
Nárůst má na svědomí hlavně Írán. Ten v roce 2025 popravil nejméně 2 159 lidí, víc než dvojnásobek proti předchozímu roku. Írán a Saúdská Arábie spolu tvoří 93 procent zaznamenaných poprav. Téměř polovinu všech poprav (46 procent) vykonaly státy za drogové trestné činy. Írán a Saúdská Arábie loni popravily nejméně tři lidi za činy, které spáchali jako nezletilí.
Trend k rušení trestu smrti se tak týká hlavně počtu zemí, ne počtu popravených. USA byly loni páté za Čínou, Íránem, Saúdskou Arábií a Jemenem. Už 17 let po sobě jsou jedinou zemí obou Amerik, která popravuje.
V Evropě trest smrti zachovává jen Bělorusko. Loni podle Amnesty nikoho nepopravilo ani neodsoudilo, poprvé od nástupu Alexandra Lukašenka v roce 1994. Československo popravilo naposledy v roce 1989: v Praze 2. února vraha Vladimíra Lulka, v Bratislavě 8. června Štefana Svitka. Trest smrti zrušilo zákonem č. 175/1990 Sb. od 1. července 1990.
USA popravují nejvíc od roku 2009
V USA trest smrti zrušilo 23 států a District of Columbia, tedy hlavní město Washington. Zbylých 27 států ho má. Ve čtyřech z nich, Kalifornii, Oregonu, Pensylvánii a Ohiu, podle DPIC platí moratorium vyhlášené guvernérem. Trest smrti si ponechala i federální vláda a vojenská justice.
V roce 1999 bylo popraveno 98 lidí, nejvíc v moderní historii USA. Pak počty dvě dekády klesaly. Loni bylo poprav 47, téměř dvojnásobek proti roku 2024. Šlo o 11 států, 19 poprav připadlo na Floridu. Letos do konce září jich bylo 29. Od roku 1976 USA popravily 1 683 lidí, z toho 18 žen. V celách smrti čeká na popravu 1 973 lidí, z toho 45 žen.
Všechny popravy v USA od roku 1976 byly za vraždu. Nejvyšší soud USA v roce 2008 rozhodl, že trest smrti za znásilnění dítěte, které neskončilo smrtí, je protiústavní. Sedm států včetně Floridy a Tennessee přesto od roku 2023 přijalo zákony, které ho za znásilnění dítěte umožňují. Podle dostupných informací podle nich zatím nikdo trest smrti nedostal. Federální zákon připouští trest smrti i za velezradu, špionáž a rozsáhlý obchod s drogami. Za drogové trestné činy ale USA nepopravují, na rozdíl od Íránu, Saúdské Arábie nebo Singapuru.
Tennessee obnovilo popravy v roce 2018 a do letošního srpna jich vykonalo 11. V roce 2022 je guvernér Lee zastavil a obnovil je v roce 2025. Nezávislá prověrka bývalého federálního prokurátora Eda Stantona zjistila, že stát u žádné ze sedmi poprav od roku 2018 neotestoval smrtící látky předepsaným způsobem. Popravčí neměl lékařské vzdělání.
Dne 21. května 2026 se popravčím přes hodinu nedařilo zavést Tonymu Carruthersovi záložní kanylu. Nepodařilo se ani zavést centrální žilní katétr, podle obhájců do něj píchali víc než tucetkrát. Lékař, kterého k tomu stát najal, podle DPIC naposledy zaváděl centrální katétr kolem roku 2013 a nemá oprávnění pracovat v nemocnici. Carruthers dostal roční odklad. Guvernér státu Tennessee tehdy prověření nenařídil a popravy pokračovaly.
Případ Christy Pike je druhý nepovedený pokus o popravu v Tennessee za necelých pět měsíců.
Argumenty pro: spravedlnost, odstrašení, podpora veřejnosti
Zastánci trestu smrti uvádějí několik hlavních argumentů. Za nejtěžší zločiny má podle nich přijít nejtěžší trest, protože to vyžaduje spravedlnost a ohled na oběti a jejich blízké. Popravený pachatel už nikomu neublíží. Hrozba popravy má odradit další vrahy. A trest smrti podle nich chce většina lidí.
Jenže data a statistiky podporují vlastně jen poslední z těchto argumentů. A to čím dál slaběji. Trest smrti pro vrahy podle Gallupova průzkumu z října 2025 podporuje 52 procent Američanů, nejméně od roku 1972. Nejvyšší podpora byla v roce 1994, 80 procent. V průzkumu ho podpořilo 81 procent republikánů a 32 procent demokratů. Mezi dotázanými ve věku 18 až 34 let to bylo 41 procent.
Odstrašující účinek se prokázat nepodařilo. Národní rada pro výzkum Národních akademií USA v roce 2012 posoudila desítky studií. Došla k závěru, že z nich nelze spolehlivě určit, zda trest smrti počet vražd snižuje, zvyšuje, nebo na něj nemá vliv. Doporučila proto, aby se tyto studie v debatě o trestu smrti nepoužívaly. Státy bez trestu smrti měly podle údajů FBI, které shromáždilo DPIC, v každém roce mezi lety 1990 a 2020 nižší podíl vražd na počet obyvatel než státy, které ho mají.
Levnější trest smrti také není. Kontrolní úřad Tennessee v roce 2004 porovnal náklady na soudní řízení ve vzorku 240 vražd z let 1993 až 2003. Řízení, v nichž prokuratura usilovala o trest smrti, stála v průměru 46 791 dolarů. Řízení o doživotí s možností propuštění 31 622 dolarů, tedy zhruba o třetinu méně. Úřad také zjistil, že prokurátoři o trestu smrti nerozhodují jednotně a někteří ho používají jako „vyjednávací kartu“: hrozbou trestu smrti tlačí obviněné k dohodě o vině a trestu na nižší trest.
Jak nespolehlivě funguje slib, že poprava přinese obětem úlevu, ukazuje sama Colleen Slemmer. Její matka po pokusu o popravu řekla, že spravedlnosti se nedočkala.
Argumenty proti: právo na život a nevratná chyba
Lidskoprávní argumenty vycházejí ze Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948. Ta každému zaručuje právo na život (článek 3) a zakazuje kruté, nelidské a ponižující tresty (článek 5). Mezinárodní pakt o občanských a politických právech trest smrti zatím připouští, ale jen za „nejzávažnější zločiny“ a nikdy za činy spáchané před 18. rokem. Zvláštní protokol k tomuto paktu, jehož cílem je úplné zrušení trestu smrti (oficiálně Druhý opční protokol), přijalo 92 států. Česko v roce 2004, USA nikdy.
V Evropě trest smrti zakazují protokoly č. 6 a 13 k Evropské úmluvě o lidských právech a článek 2 Listiny základních práv EU. Evropský soud pro lidská práva v roce 1989 rozhodl ve věci Soering proti Spojenému království, že vydání osmnáctiletého obviněného k soudu do Virginie by porušilo zákaz nelidského zacházení. Soud vzal v úvahu dlouhé čekání v cele smrti v extrémních podmínkách a také věk a duševní stav obviněného v době činu. Léta života s vědomím, že vás stát může popravit, tedy nejsou jen neutrální čekání ve vězení. Valné shromáždění OSN v prosinci 2024 podpořilo celosvětové moratorium na popravy poměrem 130 : 32. USA hlasovaly proti.
K tomu se přidávají argumenty z praxe:
- Chyby nejdou vrátit. Z amerických cel smrti bylo od roku 1973 osvobozeno 203 lidí. DPIC je počítá jen tehdy, když je soud zprostil všech obvinění, prokuratura všechna obvinění stáhla, nebo dostali plnou milost na základě důkazů neviny. Naposledy letos v červenci.
- Na etnicitě oběti záleží. Americký federální kontrolní úřad GAO v roce 1990 posoudil 28 studií. V 82 procentech z nich souviselo rasové zařazení oběti s pravděpodobností, že prokuratura bude usilovat o trest smrti nebo že ho soud uloží. Podle DPIC bylo 76 procent obětí v případech, které skončily popravou, bílých. Mezi všemi oběťmi vražd přitom tvoří běloši 49 procent (FBI k nim počítá i většinu Hispánců). Nepoměr sám neprokazuje úmysl jednotlivých prokurátorů nebo porot. Ukazuje ale, že vraždy bílých obětí končí popravou nepoměrně častěji.
- Duševní nemoc a mládí. Nejvyšší soud USA zakázal popravovat lidi s intelektovým (mentálním) postižením (2002) a pachatele, kterým v době činu nebylo 18 let (2005). Samotná vážná duševní nemoc ani věk těsně nad 18 let ale automaticky nechrání. Ohio (2021) a Kentucky (2022) přijaly zákony, podle nichž nelze odsoudit k smrti člověka, jemuž v době činu vážná duševní nemoc, například bipolární porucha, výrazně narušila úsudek. Tennessee takový zákon nemá.
- Utajení. Zákon Tennessee utajuje totožnost všech, kdo se na popravě podílejí, včetně dodavatelů popravčích látek. Svědci nevidí zavádění kanyl, závěs je zatažený, dokud nejsou na místě.
- Nepovedené popravy. Historik Austin Sarat z Amherst College spočítal, že se v USA mezi lety 1890 a 2010 pokazilo 276 z 8 776 poprav, tedy 3,15 procenta. Nejhůř dopadla smrtící injekce, zavedená jako údajně humánnější způsob popravy.
Selhání společnosti začalo dávno před popravou
autorský komentář
Stát se o Christu Pike začal účinně zajímat až ve chvíli, kdy ji měl potrestat. Když ji jako batole znásilňoval dospělý muž, nezasáhl nikdo. Když přinesla do školy kresbu, ze které se to dalo vyčíst, nikdo nic nevyšetřoval. Když ji v jedenácti znásilnil soused, pachatel dostal podmínku a ona žádnou pomoc. Po pokusu o sebevraždu ve dvanácti ji nikdo neléčil. Měla ji chránit rodina, a ta to nedokázala.
Christa Pike přitom není výjimka. Profesorka Sandra Babcock a její kolegové z Cornellovy univerzity prošli soudní přepisy všech 48 lidí, kteří v lednu 2023 čekali v amerických celách smrti a u soudu vystupovali jako ženy. Nejméně 96 procent z nich zažilo před uvězněním genderově podmíněné násilí, tedy násilí namířené proti ženám proto, že jsou ženy, nebo takové, které ženy postihuje nepoměrně častěji. U 79 procent z nich ho páchal člen rodiny. Autoři upozorňují, že jde o minimum, protože soudní přepisy násilí spíš zamlčují.
Z těchto dat nelze vyvozovat, že násilí v dětství vede k vraždě. Většina týraných dětí nikdy nikoho nezabije. Ukazují ale, jak silně se traumatické zkušenosti soustřeďují u lidí, které stát nakonec odsoudí k smrti. Psychiatrička Dorothy Otnow Lewis v roce 1988 vyšetřila všech 14 mladistvých v celách smrti ve čtyřech státech. Dvanáct z nich bylo v dětství brutálně týráno, pět sexuálně zneužili příbuzní. Při ukládání trestu to soudy podle studie nevzaly v úvahu. Spoluautorem byl neurolog Jonathan Pincus, který později vyšetřil i Christu Pike.
Týraných a zanedbávaných dětí jsou v USA statisíce ročně. Úřady ochrany dětí jich v roce 2024 potvrdily 532 tisíc, tedy zhruba 7 z každého tisíce dětí. Ve třech čtvrtinách případů byli pachateli rodiče. Skutečný počet je mnohem vyšší. Čtvrtá celostátní studie výskytu týrání a zanedbávání dětí (NIS-4) z let 2005 a 2006 počítala i děti, o kterých se úřady nikdy nedozvěděly. Zjistila, že úřady ochrany dětí vyšetřily jen 32 procent případů dětí, kterým někdo vážně ublížil. U dětí, kterých si všimla škola, to bylo 20 procent a méně. A tak dopadla i kresba malé Christy.
Myslím, že na tom má podíl i konzervativní přesvědčení, že stát nemá co mluvit do rodiny, výchovy a trestání dětí. Spojené státy jako jediný členský stát OSN neratifikovaly Úmluvu o právech dítěte. Podepsaly ji v roce 1995. Odpor proti ratifikaci vedl Michael Farris, spoluzakladatel sdružení rodičů, kteří vzdělávají děti doma (Home School Legal Defense Association). Varoval, že by rodiče podle úmluvy „už nemohli přiměřeně naplácat dětem“. Organizace ParentalRights.org, kterou spoluzaložil v roce 2007, dodnes prosazuje dodatek ústavy, podle kterého je právo rodičů řídit výchovu dětí „základním právem“. Zda a nakolik tento odpor ochranu dětí oslabuje, nelze z dat přímo změřit. Jde o můj výklad.
Fyzické tresty ve školách povoluje podle stanice NPR stále 15 amerických států, Tennessee mezi nimi. Podle zákona z roku 2018 tam škola smí bít i dítě s postižením, pokud k tomu rodič dá písemný souhlas. Tennesseeský úřad pro děti podle kontrolní zprávy z prosince 2025 dál nechával děti přespávat v kancelářích, jedno z nich 104 dní.
Respekt k rodině je legitimní hodnota. Většina rodin své děti chrání. Kde rodina selže, dítě nemá nikoho jiného než stát. Ten o tom musí vědět a musí mít pravomoc zasáhnout.
Česko není výjimka. Fyzické trestání dětí zákon výslovně zakázal teprve od 1. ledna 2026. Novela občanského zákoníku nezavádí nové tresty, stanoví ale jasné pravidlo pro rodiče i úřady. Česko tak patří mezi 70 zemí světa, které fyzické trestání dětí úplně zakazují.
Stát měl Christu Pike nejprve chránit. Neochránil ji jako malé dítě před opakovaným sexuálním násilím. Neposkytl jí účinnou pomoc ani tehdy, když o jejím utrpení existovaly zřetelné signály. O mnoho let později se rozhodl, že ji zabije. A nakonec nedokázal ani to provést tak, aby ji nevystavil dalšímu utrpení.
Společnost přitom měla možnost zasáhnout mnohem dřív. Dávno před vraždou Colleen Slemmer a desítky let předtím, než stát položil Christu Pike na popravčí lehátko.
