Pražský soud v červnu 2026 poprvé rozhodl, že se český stát musí veřejně omluvit za to, že jeho ministr v hlavním vysílacím čase veřejnoprávní televize prohlásil, že nenávist je součástí „genetické výbavy“ celého národa. Soudkyně přirovnání toho výroku k větě Josepha Goebbelse označila za přiléhavé. Rozsudek, který konstatuje protiprávní jednání státu při dehumanizaci Palestinců, přinesl a sledoval jediný český web. Ve zpravodajství České televize, Českého rozhlasu, Seznam Zpráv ani dalších celostátních redakcí jsme k němu samostatnou zprávu nenašli.
A nejde o českou zvláštnost. Zda kolektivizující výrok o Palestincích, Izraelcích nebo Židech je ještě politický názor, nebo už podněcování k nenávisti, řeší soudy napříč Evropou. Rozhodují to na obě strany a čím dál přesněji rozlišují, kdy míří kritika na stát, a kdy na lidi.
Text vychází z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, o němž informoval Deník Alarm, z veřejné omluvy Martina Dvořáka a z vlastní rešerše evropské judikatury k nenávistným projevům po 7. říjnu 2023. U každého zahraničního případu odkazujeme přímo na rozhodnutí soudu, pokud je veřejně dostupné, jinak na zpravodajství veřejnoprávního nebo odborného média. Kde rozsudek zatím není pravomocný nebo řízení běží, uvádíme to.
Co soud rozhodl
Tři členové palestinské komunity – antropolog Yasar Abu Ghosh a manželé Helena a Mohamed Shanaáhovi – zažalovali Ministerstvo zahraničních věcí o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Předmětem byly dva výroky, které ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák pronesl 17. října 2024 v pořadu České televize Události, komentáře v diskusi s europoslanci Kateřinou Konečnou a Ondřejem Kovaříkem.
Soudkyně Barbora Šumová jim přiznala újmu u prvního z nich: „Ne všichni Palestinci jsou hamásovci, ale všichni Palestinci od malých dětí jsou vychováváni v nenávisti k Izraeli (…) a základem jejich genetické výbavy je nenávist ke všemu izraelskému.“ Druhý výrok – o Izraeli „obklopeném mořem arabských zemí“ – podle soudu skutkovou podstatu nenaplnil.
Soud označil výrok o genetické výbavě za protiprávní, nepravdivý a zcela nepřiměřený a shledal ho diskriminačním vůči všem Palestincům. „Tento výrok je ve společnosti, která se řídí Listinou práv a svobod, zcela nepřijatelný a jednání Dvořáka bylo protiprávní,“ odůvodnila soudkyně. Přirovnání, které u soudu vyslovila Helena Shanaáhová – k větě nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse z roku 1940, že Židé jsou „již svým narozením a svou rasou“ součástí spiknutí – označila Šumová za „zcela přiléhavé“.
Finanční odškodné soud nepřiznal. Uložil státu, aby se žalobcům omluvil formou tiskové zprávy zveřejněné nejméně 90 dní na webu ministerstva. Odpovědnost státu odvodil z toho, že Dvořák mluvil jako ministr o vládní politice ve veřejnoprávním médiu. Dvořák sám žalován nebyl, protože žaloba mířila na stát; soudkyně to komentovala slovy, že mu v tomto řízení nemůže uložit, „aby se zachoval jako chlap a omluvil se“. Původní Dvořákovu omluvu na síti X, v níž výrok označil za „nešťastný“, soud za dostatečnou nepovažoval. V polovině června pak Dvořák zveřejnil novou, adresnější omluvu, v níž uvádí, že „rozsudek soudu respektuje“.
Rozsudek je prvostupňový a ve veřejných zdrojích jsme nenašli potvrzení jeho pravomocnosti.
Kdo o tom napsal – a kdo ne
Případ od začátku vedl Deník Alarm, který referoval z dubnového dokazování i z červnového vyhlášení. Analyticky na rozsudek navázal Deník Referendum textem antropologa Yasara Abu Ghoshe o „killabilitě“ Palestinců v české veřejné debatě. Dál se zpráva šířila prakticky jen přes agregátory a názorové servery – převzaly ji ParlamentníListy i oborový Media24, mlčení redakcí si všiml komentář na webu Naše pravda.
Ve zpravodajství velkých celostátních redakcí – České televize, iROZHLASu, Seznam Zpráv, Novinek, Aktuálně.cz či Deníku N – jsme k datu vydání tohoto textu samostatnou zprávu o rozsudku nenašli. Přitom o původním Dvořákově výroku z října 2024 i o jeho tehdejší omluvě informovaly. A trestní odsouzení řeporyjského starosty Pavla Novotného, který v témže roce označil Palestince za „opice“ a volal po jejich vybombardování, Česká televize odvysílala běžně. Rozdíl je v tom, kdo byl odsouzen: u Novotného exhibicionista na sociální síti, u Dvořáka stát a jeho ministr.
Že o obsahu izraelsko-palestinské debaty nejde mlčet, jsme psali už v květnu 2025. Tehdejší text i tento rozsudek říkají totéž z jiné strany: dehumanizující jazyk o celém národě má důsledky, a když ho pronese představitel státu, nese odpovědnost stát.
Čtyři pojmy, které soudy nezaměňují
Evropská judikatura k nenávistným projevům stojí na jednom rozlišení, které česká veřejná debata běžně stírá. Palestinci, Izraelci, Židé a sionisté nejsou z hlediska práva zaměnitelné kategorie.
Kritika Izraele jako státu, jeho vlády nebo armády může být mimořádně ostrá a stále zůstat chráněným politickým projevem. Výrok proti Izraelcům jako národní skupině nebo proti Židům jako etnické či náboženské skupině už může být podněcováním k nenávisti. A slovo „sionista“ soudy posuzují podle kontextu – zda označuje politický postoj, nebo slouží jako krycí výraz pro Židy.
Jak daleko tahle ochrana projevu sahá, ukázal loni Bavorský nejvyšší zemský soud. Zrušil odsouzení muže, který na síti X označil „sionisty“ za „invazory, teroristy, vrahy a genocidníky“. Podle soudu bylo nutné zkoumat, zda tím byli míněni Židé, nebo zastánci izraelské politiky – a existuje-li rozumný netrestný výklad výroku, trestní soud jej nesmí pominout. Právě v tomhle byl Dvořákův výrok jiný. Netýkal se politiky státu, nýbrž tvrdil vrozenou, „geneticky“ danou vlastnost celého národa. To je klasická figura etnické dehumanizace, kterou evropské soudy postihují i u jiných skupin.
Evropa: stejné rozsudky padají na obou stranách
Rešerše napříč evropskou judikaturou po 7. říjnu 2023 ukazuje, že Dvořákův rozsudek nestojí osamoceně a že soudy trestají kolektivizující nenávist bez ohledu na to, koho míří.
Rakousko má případy z obou stran. Landesgericht Salzburg odsoudil muže, který k fotografiím zabitých dětí z Gazy napsal, že „sionisté jsou nacisté“, k sedmi měsícům podmíněně za podněcování k nenávisti vůči Izraelcům a Židům; rozsudek je pravomocný. Naopak mezi skutky, za které Oberlandesgericht Linz potvrdil odsouzení, byl i ponižující facebookový příspěvek zaměřený na Palestince jako skupinu definovanou původem. Ve dvou vídeňských řízeních soudy naopak zprostily obžalované, protože jejich výroky vyložily jako mířené na izraelskou vládu a armádu, ne na Židy jako takové – přesně po hraně, kterou popisuje bavorský rozsudek.
Německo má judikaturu nejbohatší a stejně obousměrnou. Vedle ochrany kritiky Izraele stojí tvrdé postihy nenávisti vůči lidem: obchodníka z Flensburgu, který ve výloze vyvěsil ceduli „Juden haben hier Hausverbot“ – „Židé sem mají zákaz vstupu“ –, soud odsoudil k šesti měsícům podmíněně a k platbě 1 200 eur památníku koncentračního tábora.
Švédsko má patrně nejtvrdší protipalestinský případ. Muž, který v srpnu 2024 najel autem do propalestinské demonstrace v Borås a dlouhodobě šířil příspěvky typu „Palestinci jsou nejlepší mrtví“, dostal tři roky vězení za pokus o těžké ublížení na zdraví a za podněcování proti národnostní skupině; soud výslovně pracoval s motivem zasáhnout Palestince jako etnickou skupinu a přiznal odškodné desítkám poškozených.
Polsko nabízí případ, který je Dvořákově kauze konstrukčně nejblíž. Židovský izraelský student medicíny zažaloval studentku i Lékařskou univerzitu ve Varšavě za antisemitské projevy a domáhá se veřejné omluvy a ochranných opatření. Také tady konkrétní člen chráněné skupiny tvrdí, že kolektivizující veřejný projev zasáhl jeho osobnostní práva. Řízení běží a rozsudek zatím není; zdroj informací o něm je současně stranou, která žalobu podporuje.
Proč je Dvořákův případ jiný
Novotný i Švéd z Borås byli odsouzeni trestně jako fyzické osoby. Dvořák žalován nebyl. Žalobci zvolili civilní cestu ochrany osobnosti a rovného zacházení a zažalovali stát za újmu způsobenou výrokem člena vlády. Právě to dělá z rozsudku precedent: soud nepřezkoumával nějakou obecnou „kontroverzní podporu Izraele“, ale paušální tvrzení o vrozené vlastnosti celého národa z úst ministra ve veřejnoprávní televizi – a odpovědnost za ně přiřkl státu.
Stát se přitom bránil argumenty, které soudkyně odmítla: že Dvořákovu omluvu na síti X vidělo mnoho lidí, nebo že pořad mohl běžet v obývácích, které nikdo neposlouchá. Zástupkyně státu u soudu zpochybnila i výši nároku manželky palestinského žalobce s tím, že „sama není Palestinka“. Soudkyně v závěru řekla, že je vystupováním žalované strany zklamaná a čekala vstřícnější postoj. Ministr, jehož výrok šel do vysílání v hlavním čase, nakonec zveřejnil omluvu a uvedl, že rozsudek respektuje. Redakce, které mu tehdy daly prostor, o samotném rozsudku svým divákům a čtenářům neřekly nic.