Výbuch v areálu nemocnice v Gaze zachytilo několik kamer. Záznamů bylo dost na vznik desítek analýz, ale málo na jednoznačný verdikt. Případ Al-Ahli ukázal možnosti i slabiny vizuální investigace – a předznamenal svět, v němž bude stále obtížnější dokázat, že obraz zachycuje skutečnost.
Napsali jsme
Večer 17. října 2023 zasáhla areál nemocnice Al-Ahli Arab v Gaze prudká exploze. Výbuch nastal na parkovišti ve dvoře nemocničního komplexu, kde se před izraelským bombardováním ukrývali civilisté. Následoval požár, záběry ohořelých automobilů, zraněných lidí a těl odnášených na přikrývkách.
Záznamy se během několika minut rozšířily po světě. Ukazovaly následky exploze, jejího původce však určit nedokázaly.
Ministerstvo zdravotnictví v Gaze, ovládané Hamásem, bezprostředně obvinilo Izrael. První zprávy hovořily o nejméně pěti stech obětech. Některá světová média toto tvrzení převzala do titulků způsobem, který mohl působit jako potvrzená informace o izraelském útoku.
Izraelská armáda odpovědnost odmítla. Tvrdila, že nemocnici zasáhly zbytky rakety vypálené Palestinským islámským džihádem, která po startu selhala. Palestinská organizace izraelskou verzi popřela.
Během několika hodin tak vznikly dvě navzájem neslučitelné verze události. Obě strany je předkládaly jako skutečnost. Novináři přitom neměli přístup na místo, k úlomkům munice ani k nezávislé dokumentaci těl a zranění.
Oběti se počítají na stovky, přesné číslo ale nikdo nezná
Sporný zůstal také počet obětí. Ministerstvo zdravotnictví v Gaze později uvedlo 471 mrtvých a 342 zraněných. Americké zpravodajské služby odhadovaly počet zemřelých na 100 až 300, pravděpodobně při spodní hranici tohoto rozpětí. Zástupci anglikánské církve, která nemocnici provozuje, hovořili přibližně o dvou stech mrtvých. Jeden evropský zpravodajský zdroj odhadoval maximálně padesát obětí.
Žádný z těchto údajů se nepodařilo nezávisle potvrdit. Human Rights Watch upozornila, že poměr 471 mrtvých ku 342 zraněným by byl vzhledem k pozorovanému rozsahu poškození neobvyklý – u výbuchů obvykle počet zraněných výrazně převažuje nad počtem mrtvých. Ani nižší odhady však nemění základní skutečnost: exploze zabila velké množství civilistů, kteří v nemocničním areálu hledali bezpečí.
Vyšetřovalo se z cizích záběrů, ne z místa činu
Vizuální investigativní týmy začaly shromažďovat záběry z bezpečnostních kamer, televizních přenosů a mobilních telefonů. Porovnávaly časové údaje, zvuk exploze, směr letu střel, velikost kráteru, rozmístění poškozených automobilů i stopy po rozletu střepin.
Associated Press analyzovala více než deset videí spolu se satelitními snímky a fotografiemi místa. Za nejpravděpodobnější vysvětlení označila poruchu rakety vypálené z území Gazy, jejíž část po rozpadu ve vzduchu dopadla na areál nemocnice. Současně uvedla, že bez fyzických důkazů nelze dojít k definitivnímu závěru. Podobně se vyjádřily některé západní vlády a zpravodajské služby. Francouzská vojenská rozvědka například usoudila, že velikost kráteru odpovídá menší náloži palestinské rakety spíše než běžně používané izraelské letecké bombě. Ke stejnému hodnocení dospěla i analýza kráteru serveru Bellingcat.
Také Human Rights Watch došla k závěru, že dostupné stopy odpovídají raketovému projektilu a činí izraelský letecký úder vysoce nepravděpodobným. Organizace však neurčila, kdo raketu vypálil, a požadovala úplné vyšetření. K forenzní analýze podobně vyzněl i rozbor CNN.
Jiné týmy zpochybnily důkazy, jimiž Izrael svou verzi podpíral.
Washington Post a CNN zjistily, že jeden z projektilů zachycených na často sdíleném videu z přenosu Al-Džazíry pravděpodobně explodoval několik kilometrů daleko od nemocnice, než aby mohl způsobit pozorovaný výbuch. Ke stejnému závěru došly The New York Times i Le Monde. Záběr, který měl představovat klíčovou část důkazu, tedy zřejmě zachycoval jinou událost. To samo o sobě neprokazovalo izraelský útok. Oslabovalo však konkrétní argument použitý na podporu izraelského vysvětlení.
Výzkumné skupiny Earshot a Forensic Architecture analyzovaly zvuk, směry letu a prostorové rozmístění stop. Podle jejich rozboru mohl projektil přiletět ze směru kontrolovaného Izraelem. Forensic Architecture později zveřejnila další rekonstrukci, podle níž palestinská raketová salva spojovaná Izraelem s explozí nemocnice místo nezasáhla. Její závěry se tak rozešly s hodnocením Human Rights Watch, AP i západních zpravodajských služeb.
Sporná byla rovněž nahrávka údajného rozhovoru dvou členů Hamásu, kterou zveřejnila izraelská armáda. Mluvčí na ní měli připouštět, že explozi způsobila palestinská raketa. CNN ani BBC nedokázaly pravost nahrávky potvrdit. Analýza Earshot naznačila, že oba hlasy byly zaznamenány odděleně a následně spojeny. Americké zpravodajské služby uváděly, že pracovaly také s jiným, neveřejným zvukovým záznamem.
Stejný materiál, různé závěry
Al-Ahli se stala zkouškou oboru, který sliboval, že z veřejně dostupných fotografií, videí a satelitních snímků dokáže rekonstruovat události i na místech nepřístupných reportérům. Guardian tehdy skládal průběh výbuchu doslova záběr po záběru.
Tentokrát dostaly různé týmy prakticky stejné podklady a dospěly k odlišným závěrům.
Část rozdílů vznikla použitou metodou. Někdo se soustředil na kráter, jiný na zvuk, dráhu projektilu nebo charakter požáru. Významnou roli hrála také kvalita zdrojových souborů. Videa stažená ze sociálních sítí mohou mít změněnou snímkovou frekvenci, kompresí vypuštěné obrazy nebo nepřesný čas. Chyba několika sekund může propojit dvě události, které spolu ve skutečnosti nesouvisejí.
„Pokud nemáte původní záběry, mění se snímková frekvence a můžete přehlédnout explozi nebo detonaci jedné ze střel,“ popsal vedoucí vizuálních investigací The New York Times Malachy Browne. Případ Al-Ahli označil za „zklamání“ v OSINT žurnalistice, protože různé redakce analyzovaly stejný materiál a dospěly k rozdílným výsledkům. Jeho hodnocení přinesla Columbia Journalism Review.
Chyběl především materiál, který by spor mohl rozhodnout: nezávisle zajištěné úlomky projektilu, úplná dokumentace místa, řetězec předávání důkazů a možnost vyslechnout svědky bez kontroly některé ze stran konfliktu.
Z veřejně dostupných podkladů proto vychází jako pravděpodobnější porucha rakety vypálené z Gazy. Definitivní a nezávisle ověřený závěr však veřejnosti předložen nebyl. Rozumná míra jistoty a prokázaná skutečnost představují dvě různé kategorie – a novinářský text by je měl odlišovat.
Titulky předběhly důkazy
První titulky vznikaly ve chvíli, kdy redakce měly k dispozici dramatické záběry, vysoký počet hlášených obětí a obvinění jedné z bojujících stran. Některá média sice uvedla, že informaci přebírají od palestinských úřadů, obrazová prezentace a formulace titulků však vyvolávaly dojem potvrzeného izraelského útoku.
The New York Times později přiznaly, že prvotní zpravodajství příliš spoléhalo na tvrzení Hamásu a nezdůraznilo dostatečně, že příčina exploze nebyla ověřena. CNN a Associated Press své výstupy upravovaly nebo doplňovaly. Columbia Journalism Review případ popisuje jako zásah do samotné důvěryhodnosti vizuálních investigací.
Problém nespočíval v jednom chybném titulku. Informace se šířila v reálném čase, vyvolala protesty a ovlivnila diplomatická jednání. Opravy přišly později, dostaly menší prostor a vstupovaly do prostředí, v němž si už velká část publika vytvořila pevný názor.
Každá další analýza pak byla posuzována také podle toho, komu politicky prospívala. Technické vyšetřování se stalo součástí informační války, kterou mělo původně pomoci rozplést.
Obraz už sám sebe nedokazuje
Případ Al-Ahli předcházel dnešnímu masovému rozšíření generativního obrazu. Už tehdy ale ukázal, že autenticita záznamu řeší pouze první část problému.
Video může být pravé a současně nesprávně časově zařazené. Může zachycovat skutečnou raketu, která s vyšetřovanou explozí nesouvisí. Pravý zvuk lze připojit k jinému obrazu. Autentický fragment události může podpořit nepravdivý výklad.
Umělá inteligence tuto nejistotu dále prohlubuje. Dovoluje vyrábět celé falešné záběry i téměř neviditelné zásahy do autentického materiálu. Zároveň nabízí každému, kdo chce skutečné důkazy odmítnout, jednoduchou námitku: mohly být vytvořeny počítačem.
Úkolem vizuální investigace proto bude stále častěji doložit celý původ důkazu – kdo materiál pořídil, kdy vznikl, kde byl uložen, zda se změnil, s čím byl porovnán a které části závěru z něj skutečně vyplývají.
Výsledek takové práce nemusí mít podobu jednoznačného verdiktu. Někdy bude nejpřesnějším zjištěním, že jedna verze je pravděpodobnější, druhá méně pravděpodobná a dostupné důkazy konečné rozhodnutí neumožňují.
Al-Ahli ukázala, že přiznaná nejistota důvěru neoslabuje. Mnohem více ji poškozuje jistota, kterou důkazy neunesou.
