Paula Steigera jsem v prvních minutách vůbec nepoznala. Z klubu v samém centru Lisabonu vycházel postarší muž o holi a šlo mu to do schodů docela těžko. Nabídla jsem mu pomoc, on ji přijal, sedli jsme si ke stolku venku před klubem a povídali si.
Byl červen 2018, oba jsme tu byli na velké novinářské akci (konkrétně šlo o GEN – Global Editors Network – summit) a natrefili jsme na sebe po jedné z ceremonií.
Napsali jsme
Znala jsem jeho tvář z fotografií, dokonce jsem ho viděla i během programu předávat jednu z cen. Jen jsem si toho slavného muže z pódia nespojila s pánem, kterému jsem před chvílí pomáhala do schodů.
Zjistila jsem, že sedím s člověkem, který šestnáct let vedl The Wall Street Journal a později, ve chvíli, kdy se chystal odejít do důchodu, se rozhodl zcela změnit plány a spoluzaložil projekt ProPublica, který výrazně ovlivnil můj start samostatné datové novinářky. A tohle naše osobní noční setkání ovlivnilo i moji další profesní cestu.
„Spoj se s nejlepšími"
Mluvili jsme dlouho. O stavu žurnalistiky, o penězích v médiích, o nových způsobech financování i o datové žurnalistice.
Tehdy jsem vedla datové projekty v České tiskové kanceláři. Ukazovala jsem mu svoji práci – vizualizace, na kterých jsem pár let budovala svůj nový obor. Paul Steiger si je se zájmem prohlížel, zkoušel s nimi interagovat a řekl mi, že to dělám skvěle.
Samozřejmě se se mnou tehdy vůbec bavit nemusel. Bylo pozdě, mohl se omluvit a jít spát. Byla jsem novinářka z malé středoevropské země, která mu ukazovala svoje grafy. On měl za sebou vedení jedné z nejslavnějších redakcí světa, šestnáct Pulitzerových cen udělených jeho lidem.
Přesto se na moji práci díval, zajímal se a doptával se. Vyslechl si moje povzdechy, jak je datová žurnalistika nedoceňovaná (to si myslím dodnes). A nakonec mě popostrčil, abych se dostala k lidem, od kterých se naučím ještě víc.
Spoj se s nejlepšími, řekl mi – a já to udělala. Dal mi kuráž, abych neostýchala spolupracovat s největšími světovými redakcemi. Dal mi mail na svou kolegyni z Wall Street Journal… a už to jelo. Zahraničních redakcí, s nimiž jsem později spolupracovala a spolupracuji, jsou zhruba dvě desítky.
Global Editors Network tehdy spojovala redaktory, editory, vývojáře a lidi, kteří dost zaměřovali na budoucnost žurnalistiky. Její Data Journalism Awards patřily k nejvýznamnějším mezinárodním soutěžím oboru. V roce 2016 jsem se mezi jejich finalistky dostala i já a na summit pak jezdila opakovaně.
Paul Steiger byl se soutěží spojený dlouhodobě a v roce 2018 předsedal její mezinárodní porotě. Vybírala z 630 projektů z 58 zemí, do finále postoupilo 86 z nich. Zasedal také ve vedení Global Editors Network
V červnu 2018 jsme se na summitu jako obvykle bavili se s kolegy, „networkingovali“, vyměňovali si zkušenosti nebo jen dávali vědět o své existenci. Náhodou to vyšlo, že jsem se zde potkala i s Martinem Štverákem, který byl i mého setkání s Paulem Steigerem, a ještě jsem netušila, že se za pár let stane mým kolegou v Seznamu.
Paul Steiger patří k nejvýraznějším americkým novinářům své generace. Žurnalistice se věnuje přes půl století. Prošel Los Angeles Times i The Wall Street Journal, který v letech 1991 až 2007 vedl jako managing editor. Za jeho éry získala redakce šestnáct Pulitzerových cen. Potom založil neziskovou investigativní redakci ProPublica a stal se jejím prvním šéfredaktorem. Vedl také Výbor na obranu novinářů a zasedal ve výboru Pulitzerovy ceny.
ProPublica vznikla z přesvědčení, že nákladná investigativní práce je pro demokracii příliš důležitá, než aby zmizela spolu s rozpadajícím se obchodním modelem novin. Steiger chtěl redakci, která odhaluje zneužívání moci a selhání těch, komu byla svěřena, a své rozsáhlé investigace poskytuje dalším médiím – aby měly co největší dopad.
Jeho tehdejší úvahy o financování médií znějí dnes překvapivě aktuálně. V rozhovoru pro německý Der Spiegel v roce 2013 mluvil o investigativní žurnalistice jako o veřejném statku. O neziskových redakcích, filantropii, spolupráci mezi médii i o vznikajícím novém „ekosystému zpráv“.
Daniel Pearl a jeho únos
Je tu ještě jeden důvod, proč mi Paul Steiger jako novinář konvenuje.
V lednu 2002 unesli v Pákistánu reportéra Wall Street Journalu Daniela Pearla. Amerického novináře židovského původu, jehož rodiče pocházeli z Izraele. Únosci ho nejdřív označili za člověka CIA, později za agenta izraelského Mossadu. Jeho židovství se stalo výslovnou součástí jejich propagandy – jeden z mužů spojovaných s únosem později tvrdil, že Pearl byl vybrán i proto, že byl Žid.
Paul Steiger se osobně pokoušel dosáhnout jeho propuštění. Napsal únoscům, že je Dannyho šéf ve Wall Street Journalu a chce s nimi na jeho bezpečném návratu pracovat. Vysvětloval, že Pearl je profesionální novinář, nikdy nepracoval pro CIA ani pro americkou vládu a do Pákistánu přijel proto, aby objektivně informoval. Zmínil jeho těhotnou ženu. Prosil, ať ho pustí domů.
Nepodařilo se. Daniela Pearla únosci zavraždili.
Steiger tu vraždu označil za akt barbarství. Později se stal čestným členem rady Daniel Pearl Foundation, kterou založila Pearlova rodina – k jejím hodnotám patří nekompromisní objektivita, integrita, tolerance a respekt k lidem všech kultur. Dodnes je v poradním panelu Daniel Pearl Investigative Journalism Initiative.
… a potom Gaza
O pár let později se Steiger ocitl v jiné situaci.
V letech 2005 až 2011 předsedal Výboru na obranu novinářů (Committee to Protect Journalists), který chrání novináře po celém světě. Na přelomu let 2008 a 2009 probíhala v Gaze izraelská vojenská operace Lité olovo. Izraelské úřady výrazně omezily přístup zahraničních novinářů do pásma. CPJ proti tomu protestoval a upozorňoval i na izraelské útoky na objekty, které využívala média.
Veřejně řekl, že plošně omezovat práci novinářů ve válečných oblastech je strašná věc. Především ale reagoval na izraelské zdůvodnění, že zákaz vstupu má chránit bezpečnost novinářů. Označil ho za záminku.
Novináři se podle něj dokážou rozhodnout sami, zda riziko přijmou. Plošná omezení připravují veřejnost o právo vědět, co se děje.
Tuhle dvojici příběhů považuji za důležitou. Paul Steiger se snažil zachránit svého židovského reportéra před lidmi, kteří z něj udělali domnělého agenta Izraele a jejichž propaganda pracovala s jeho židovskou identitou. Když potom izraelská vláda bránila novinářům dostat se do Gazy a nezávisle ověřovat, co se děje, Steiger Izrael kritizoval.
Novinář/ka nemá „vyvažovat“, ale ověřovat skutečnost
Tady se dostávám k tomu, proč Paula Steigera řadím mezi své profesní vzory.
Objektivita se často chápe jako hledání místa kdesi uprostřed mezi dvěma tvrzeními. Jeden řekne A, druhý B, média obojí zaznamenají a čtenář ať si udělá názor. Jenže to není žurnalistika.
Ta protichůdná tvrzení mohou být obě nepravdivá. Nebo obě pravdivá. Nebo jedno pravdivé a druhé ne. Nebo se jejich platnost mění podle kontextu, protože realita bývá složitější než krátké chytlavé příběhy.
Říkávám to často: když jeden tvrdí, že venku prší, a druhý, že svítí slunce, úkolem novinářů není ocitovat oba. Úkolem je otevřít okno a zjistit, jaké počasí opravdu je. Žurnalistika je otevírat dveře, dívat se ven, zajet na místo, získat dokumenty, data, svědectví. Ověřovat je a zjišťovat, co se skutečně stalo.