Technologický dluh státu: co to je a kdo ho platí

Termín technologický dluh pochází ze světa softwarového vývoje. Označuje stav, kdy vývojáři zvolili rychlé a levné řešení namísto správného – a vzniklé zjednodušení generuje budoucí náklady na opravy, přepracování nebo integraci.

Ve veřejné správě technologický dluh vzniká stejným způsobem, ale ve větším měřítku a s delšími dopady.

Jak vypadá technologický dluh státu v praxi

Příklady z českého prostředí:

Informační systém datových schránek funguje na platformách z let 2009–2010, které nebyly navrženy pro dnešní objem komunikace ani pro moderní bezpečnostní standardy. Rozšíření systému na povinné datové schránky pro fyzické osoby v roce 2023 proběhlo bez redesignu základní architektury.

Systémy sociálního zabezpečení – výplaty dávek, evidence pojistných poměrů – v části agendy stále běží na systémech navržených pro jiné právní prostředí a jiné demografické objemy.

Zdravotní pojišťovny provozují systémy, které nejsou interoperabilní ani navzájem, ani s nemocničními informačními systémy. Předávání dat o pacientech stále probíhá přes fax nebo papír v části nemocničního sektoru.

Kdo technologický dluh platí

Technologický dluh státu platí v první řadě občané – prostřednictvím zbytečně časové nákladných úkonů (přepisování stejných dat do různých formulářů), chybovosti způsobené manuálními procesy a nákladů na systémy, které neumí spolupracovat.

Platí ho i státní rozpočet. Údržba zastaralého softwaru – tzv. legacy systems – je drahá, protože specialisté na starší technologie jsou vzácní a dražší. Každá integrace dvou nekompatibilních systémů vyžaduje zakázkový kód, který tvoří další vrstvu dluhu.

Co Česko potřebuje

Splacení technologického dluhu státu není jednorázový projekt – je to trvalá kapacita: architekti, kteří navrhují systémy s výhledem na 15 let, nikoli na jedno výběrové řízení; zadavatelé, kteří rozumí tomu, co nakupují; a právní rámec, který umožňuje otevřené standardy a interoperabilitu namísto proprietárních řešení jednoho dodavatele.

Estonsko – nejčastěji citovaný vzor – začalo budovat digitální páteř státu v 90. letech s vědomou architektonickou strategií. Výsledek 25 let poté je výrazně nižší technologický dluh a výrazně vyšší efektivita veřejné správy. Startovat o čtvrt století později je nevýhoda, ne omluvitelný důvod k nečinnosti.