Tento text stojí na dvou zdrojích: na odpovědích čtrnácti ministerstev a Úřadu vlády na naše žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím a na zpravodajství českých redakcí o rozhovoru Petra Macinky se skupinou Detektivní parta. Důsledně oddělujeme, co je doloženo, co tvrdí sami aktéři a co teprve prověřuje policie.
Je pátek 31. července 2026. V Černínském paláci se koná tisková konference k budoucnosti Českých center. Reportérka Deníku N Zdislava Pokorná se na ni včas akreditovala – poslala jméno, redakci, funkci i telefon, přesně jak ministerstvo požadovalo. Dovnitř ji nepustili. Ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) to později vysvětlil takto:
„Mohu vás potěšit, že v důsledku podpory názorové rozmanitosti jsme rozhodli o tom, že budeme tedy občas dělat i tiskové konference pro alternativní média a konspirační blogy, na kterou určitě Deník N a jeho zástupce a další podobné lidi pozveme.“
Je pátek 21. srpna 2026. Petr Macinka se ve stejné funkci přesouvá z ministerstva do pražského studia na rozhovor. Věří, že mluví s provozovatelem anonymního účtu Thomas Paukner. Ve skutečnosti proti němu usedne muž v kukle, jehož totožnost nezná. Ochrance, jak sám předem napsal, schůzku „nenahlásí“.
Mezi těmi dvěma pátky je dvacet dní a jedna otázka: kdo vlastně smí k ministrovi zahraničí? Profesionální novinářka známé redakce, která splní všechny podmínky, ne. Anonym v kukle, kterého ministr nikdy neviděl, ano.
Proč jsme se ptali
Případ Pokorné nebyl ojedinělý. Už v lednu 2026 ji Černínský palác na tiskovou konferenci nepustil poprvé; tehdy proti tomu protestovali šéfredaktoři deseti českých médií i Syndikát novinářů. Po červencovém opakování vyzval syndikát novináře k bojkotu akcí ministerstva. Předsedkyně syndikátu Ivana Šuláková mluví o „jednoznačné diskriminaci“ a odmítá dělení médií na „běžná“ a „alternativní“. Předseda české pobočky Mezinárodního tiskového institutu (IPI) Robert Čásenský označil zdůvodnění za stejně nepřijatelné jako samotné omezení vstupu. Deník N píše, že „v demokratické zemi jde o bezprecedentní postup“.
To otevřelo otázku, na kterou jde odpovědět daty: je akreditace bezpečnostní a organizační nástroj, nebo prostředek, jímž může ministr vybírat novináře podle toho, jak o něm píší? Zeptali jsme se proto všech ministerstev a Úřadu vlády, jaká mají pravidla, zda někdy nějakého novináře odmítla a proč.
Co ukázala data
Napříč resorty, které odpověděly věcně, je vzorec pozoruhodně jednotný. Akreditace slouží jako organizační a bezpečnostní procedura, ne jako sítko na obsah nebo názor média.
Ministerstvo financí v letech 2024–2026 neodmítlo nikoho a akreditaci výslovně popisuje jako organizační proces, nikoli rozhodovací řízení. Ministerstvo pro místní rozvoj akreditaci vyžaduje před každou akcí, ale současné vedení nezná jediný případ zamítnutí. Ministerstvo školství nezná za posledních patnáct let případ, kdy by akreditovaného novináře nepustilo dovnitř. Ministerstvo zemědělství uvádí, že akreditaci uděluje automaticky všem novinářům, kteří o ni požádají.
| Úřad | Vyžaduje akreditaci? | Odmítl akreditovaného novináře? | Co uvádí jako důvod / omezení |
|---|---|---|---|
| Ministerstvo dopravy | ne | ne | akreditace není podmínkou vstupu; výjimečně kapacita a bezpečnost |
| Ministerstvo financí | jako formalita | ne (2024–2026 nikoho) | akreditace = organizační proces |
| Ministerstvo práce a soc. věcí | ne | ne (od roku 2024) | nemá seznam důvodů |
| Ministerstvo pro místní rozvoj | ano, před každou akcí | ne (nezná případ) | kapacita, pořadí žádostí |
| Ministerstvo spravedlnosti | ne striktně | ojediněle | kapacita, bezpečnost, věcná relevance |
| Ministerstvo školství | ne striktně | ne (15 let) | bezpečnost a vstup do budovy |
| Ministerstvo zdravotnictví | ne | neuvedeno | organizační, kapacitní a bezpečnostní podmínky |
| Ministerstvo zemědělství | ano, v avízu | ne (uděluje automaticky) | kapacita nikdy nepřekročena |
| Ministerstvo zahraničí | — | ano – Z. Pokorná, 31. 7. 2026 | „alternativní média a konspirační blogy“ |
Zjednodušený přehled odpovědí na naše infožádosti. Zdroj: zákon č. 106/1999 Sb., infoprovsechny.cz. Ministerstva obrany, vnitra a průmyslu a obchodu do uzávěrky neodpověděla; Úřad vlády a Ministerstvo životního prostředí si prodloužily lhůtu.
Jde o odpovědi resortů na naše žádosti, nikoli o nezávislý audit jejich každodenní praxe. Ministerstva obrany, vnitra a průmyslu a obchodu neodpověděla vůbec, Ministerstvo kultury odpovědělo, že seznam důvodů nemá. Přesto je vzorec u těch, kdo odpověděli věcně, jednoznačný.
Nejpřísnějším resortem je z odpovědí Ministerstvo pro místní rozvoj, které akreditaci vyžaduje pokaždé. Jediné Ministerstvo spravedlnosti otevřeně přiznává, že akreditaci ojediněle neudělí – ale jen u kapacitně či tematicky omezených akcí. A dodává přesně to, co dělá z případu MZV výjimku. Důvodem k odmítnutí podle něj mohou být kapacita, organizace, bezpečnost nebo věcná relevance média k tématu. A pak pokračuje:
„Charakter či názorová orientace média, obsah předchozích článků nebo reportáží, kritické informování o ministerstvu, ministrovi či vládě nejsou samy o sobě důvodem [pro neudělení akreditace].“
Jiné ministerstvo tedy samo formuluje pravidlo, které Ministerstvo zahraničí u Pokorné porušilo: kritické psaní o ministrovi není legitimní důvod, proč novináře nepustit dovnitř.
Druhé dveře
Úsměvná historka o tom, jak se ministr nechal „vytrolit“, končí ve chvíli, kdy do ní vstoupí bezpečnost státu. Za léčkou stála skupina Detektivní parta influencerů Mika Oganesjana a Vojtěcha Pšenáka; posledně jmenovaný se za „Thomase Pauknera“ vydával. Podle zjištění Deníku N i Aktuálně.cz přišla pozvánka z e-mailu na doméně
pauknermedia.cz, kterou lze veřejně dohledat jako doménu spojenou s Pšenákem. Macinka pozvání přijal během několika hodin a sám navrhl přesun komunikace na šifrovaný Signal.Tam přišla podstatná věc. Macinka domnělému Pauknerovi napsal, že je od 15. prosince 2025 ze zákona chráněnou osobou a všude s ním musí chodit policejní ochranka. A rovnou dodal, že schůzku neohlásí:
„Neudělám to samozřejmě tak, že bych to ‚nahlásil‘ (to byste tam měli manévry), ale jeden člověk tam asi se mnou bude muset být. Zkusím ho nějak nechat aspoň přede dveřma.“
První termín Macinka zrušil, na náhradní 21. srpna dorazil. Podle Detektivní party studio před jeho příchodem nikdo bezpečnostně neprohlédl a jediného člena Ochranné služby, který s ním přišel, poslal ministr po pár vteřinách pryč. V místnosti byly podle organizátorů rozmístěny makety střelných zbraní a pod stůl, u nějž ministr seděl, upevněná atrapa nástražného výbušného systému. Další lidé se skrývali za závěsem.
Že Macinka léčku neprohlédl, naznačuje i to, že si s falešným Pauknerem přátelsky psal ještě týden po natáčení a zajímal se, kdy rozhovor vyjde. Ministr tvrdí opak – že podvod poznal hned a rozhovor chtěl jen „dohrát“. Sám rozhovor pak označil za servilní a nezajímavý.
Součástí schůzky byly i rekvizity vlastní žánru: maskovaný tazatel předal ministrovi láhev rumu. „Rovnou to otevřem, ne?“ zeptal se Macinka na kameru. Právě tahle scéna posloužila k titulku videa o ministrovi, který „vyměnil bezpečnost státu za láhev rumu“.
Hodnotící soudy Detektivní party – že jde o „bezprecedentní selhání“ nebo „ohrožení bezpečnosti republiky“ – si nepřebíráme; jsou to jejich výroky, ne prokázaná fakta. Zajímavější než rekvizity pod stolem je totiž něco jiného.
Co znamená „chráněná osoba“
Ministr zahraničí není jen předseda strany. Sám uvádí, že je od 15. prosince 2025 ze zákona chráněnou osobou, a nařízení vlády č. 468/2008 Sb., o zajišťování bezpečnosti určených ústavních činitelů, definuje „zajištění bezpečnosti“ jako celý souhrn policejních ochranných a bezpečnostních opatření, jehož rozsah se řídí mírou ohrožení. Bodyguard vedle ministra je až poslední článek toho systému. Policie sama veřejně zdůrazňuje, že nedílnou součástí ochrany je spolupráce s tvůrci a organizátory programu chráněné osoby – tedy že ochranka musí o programu vědět, aby mohla vyhodnotit riziko.
To se s Macinkovou obhajobou obtížně slučuje. Aktuálně.cz řekl:
„Starají se o to, aby se nic nestalo mně, ale s kým se potkávám, to je moje věc.“
A Respektu dodal, že „Ochranná služba musí vyjít vstříc požadavkům chráněné osoby“. Ve veřejně dostupných předpisech takto formulované pravidlo není. Podrobné zásady policejní ochrany upravují interní pokyny, jejichž obsah veřejný není – a právě proto by o tom, zda byly postupy dodrženy, neměl rozhodovat ministr, ale kontrola.
A ta už běží. Ochranná služba podle Deníku N uvedla, že „z vícero úhlů pohledu nešlo o zcela standardní situaci při zajišťování bezpečnosti chráněné osoby“, a její ředitel nařídil prověřit veškeré okolnosti oddělením vnitřní kontroly. Aktivní i bývalí policejní ochránci, které oslovilo Aktuálně.cz, popsali, že podobné návštěvě běžně předchází prohlídka místa a ztotožnění přítomných; jeden z nich to shrnul slovy „tady to mohl být megaprůšvih“.
Jak to má Evropa
Bezpečnost šéfa diplomacie není nikde v Evropě jeho soukromým koníčkem. Německé ministerstvo zahraničí přímo řadí rozhovory ministra mezi úkoly svého tiskového odboru, který připravuje a realizuje tiskové konference, rozhovory i fototermíny; o osobní ochranu členů spolkové vlády se paralelně stará Spolkový kriminální úřad (BKA). Rakousko odděluje tiskový aparát ministerstva od operativní ochrany, kterou zajišťuje jednotka EKO Cobra.
Nejjasnější je dnes Slovensko. Po atentátu na premiéra Roberta Fica přijalo v roce 2024 „lex atentát“ (zákon č. 166/2024 Z. z., účinný od 15. července 2024), který svěřuje osobní ochranu vrcholných politiků policii a počítá i s tím, že chráněná osoba nespolupracuje – pak o věci informuje ministra vnitra. Chráněný politik tam tedy nemá jednoduše na výběr, že způsob ochrany je jeho osobní rozhodnutí.
Proč se to bere tak vážně, ukazuje případ, který je učebnicí evropské ochranky. Švédská ministryně zahraničí Anna Lindhová byla v roce 2003 ubodána při soukromém nákupu, kam šla bez ochrany – v duchu severské otevřenosti, kdy politici bodyguardy běžně neměli. Následovalo státní vyšetřování a Švédsko způsob ochrany nejvyšších činitelů zásadně změnilo. Evropský trend od té doby vede k větší ochraně, ne k jejímu dobrovolnému vypínání.
K tvrzení, že to „nemá obdoby“. Že se něco nikdy nestalo, nelze dokázat úplně natvrdo. Případ, kdy by šéf evropské diplomacie sám vyhledal neztotožněného maskovaného člověka a omezil vlastní ochranu, jsme ale ve veřejných zdrojích nenašli – a švédský precedent ukazuje, že i nezaviněná absence ochrany se v Evropě bere jako věc státní. U odmítnutí novinářky je to jiné: v zavedené demokracii jde o krok, který kritizují Reportéři bez hranic i domácí novinářské organizace, obdobu má ale v Maďarsku, kde vláda Viktora Orbána novináře z tiskovek vykazuje běžně. Právě k tomuto modelu se Česko případem MZV posouvá.
Dvoje dveře
Tím se vracíme na začátek. Nejde o to postavit tiskovou konferenci a soukromý rozhovor jako právně totožné situace – individuální rozhovor si politik samozřejmě vybírá sám. Síla srovnání je jinde. Ukazuje, jaké standardy Petr Macinka uplatňuje na profesionální média, jimž z titulu ministra přístup upírá – a jak nulové standardy uplatňuje na člověka, jemuž přístup k sobě sám otevře.
Jedněmi dveřmi se snaží vstoupit akreditovaná novinářka a stát je před ní zavře. Druhými vejde anonym v kukle – a ministr je otevře sám. Že už nás to skoro nepřekvapuje, není zásluha Petra Macinky. Je to jen míra, na jakou jsme si zvykli.