Méně párů, méně dětí. Rovnice, kterou žádný příspěvek nezmění

Jižní Korea vydala za poslední desetiletí na podporu porodnosti přes 200 miliard dolarů. Výsledek za rok 2023: 0,72 dítěte na ženu – nejnižší hodnota, jakou kdy suverénní stát naměřil. Krajní případ ukazuje na proměnnou, o které se v české debatě skoro nemluví: dřív než na jesle a příspěvky naráží porodnost na to, že ubývá párů, které by děti vůbec mohly mít.

Párování se rozpadá napříč kulturami

Výzkum, který badatelka Alice Evans z King's College London shrnuje pod pojmem globální rozpad párování, dokumentuje trend přesahující kulturní i ekonomické hranice: v zemích s velmi různou historií klesá podíl mladých lidí žijících ve stabilních párových vztazích. A klesá tím rychleji, čím vyšší je vzdělání žen.

Působí tu čtyři skupiny faktorů. Vzdělané ženy častěji odmítají vztahy, v nichž by péče a kariérní náklady ležely hlavně na nich – a kde chybí partneři ochotní k symetričtějšímu uspořádání, vztah prostě nevznikne. Nejisté smlouvy a přerušované kariéry odsouvají moment, kdy si člověk troufne na závazek. Nedostupné bydlení ztěžuje společné soužití, základní podmínku dlouhodobého vztahu. A digitální život oslabuje společenský tlak, který dřív párové soužití držel jako samozřejmou normu.

Česká čísla: o deset bodů méně párů za dvacet let

Česko zatím nekopíruje asijskou strmost, směr je ale stejný. Podíl lidí ve věku 25–34 let žijících v manželství nebo nesezdaném soužití klesl podle sčítání z přibližně 68 % v roce 2001 na 58 % v roce 2021 – z deseti mladých dospělých dnes žije v páru necelých šest. Průměrný věk ženicha při prvním sňatku stoupl z 24,4 roku (1990) na 31,8 roku (2023); první dítě přichází matkám po třicítce (proč na tom načasování tolik záleží, ukazujeme zde).

Dvě cesty k nižší plodnosti: bezdětnost a menší rodiny

Geruso a Spears rozložili pokles dokončené plodnosti mezi vybranými zeměmi a generacemi na dvě části. Přibližně 63 % rozdílu připadá na to, že rodiče mají méně dětí než dřívější generace; zbývajících 37 % na rostoucí celoživotní bezdětnost. Nejde o odhad přímo pro Česko a poměry se mezi zeměmi liší. Výsledek ale ukazuje, proč nestačí sledovat jen průměrný počet dětí: stejný pokles mohou vytvářet menší rodiny i to, že rodina vůbec nevznikne.

Český výzkum GGP – Současná česká rodina zachycuje související posun postojů. S tvrzením, že žena potřebuje k naplněnému životu děti, souhlasilo v roce 2005 celkem 73 % dospělých; v letech 2020–2022 už 41 % a mezi lidmi ve věku 18–29 let 22 %. Obdobný pokles nastal u otázky položené o mužích. Tato čísla nedokazují, že změna hodnot sama způsobila pokles plodnosti. Ukazují však, že rodičovství přestalo být samozřejmou podmínkou dospělého života.

Kam dosáhne politika – a kam ne

Stát umí snižovat překážky párům, které rodinu chtějí: bydlením, kapacitami péče, pružnějším trhem práce. Neumí ale zvýšit podíl lidí, kteří párový vztah vůbec utvoří – ta veličina závisí na hodnotách, struktuře trhu práce a individuálních preferencích, na které žádný rozpočtový nástroj nedosáhne. Jižní Korea je toho drahým důkazem: desetiletí programů, stovky miliard, plodnost 0,72.

Trvalý posun, ne výkyv

Podle dostupného výzkumu úbytek párového soužití nezpůsobil jednorázový ekonomický šok, po kterém by se čísla vrátila. Jde o strukturální posun spjatý se vzdělanostní revolucí – a tou Česko prošlo mimořádně rychle: podíl vysokoškolaček vzrostl z 12 % (1991) na 32 % (2021). Pro budoucí premiérku z toho plyne nepohodlný závěr: politika mířená výhradně na existující páry s dětmi obsluhuje jen část problému. Ta druhá část se odehrává dřív, než jakákoli rodina vznikne – na trhu práce, na trhu bydlení a v tom, jak vyrovnaně si partneři dělí péči.