Za hranice pražského mediánu

Budoucí premiérka vystupuje z vlaku na nádraží v Ústí nad Labem. Před chvílí opustila Prahu, kde průměrný byt stojí 15 milionů a průměrná mzda olizuje hranici 70 tisíc korun. Tady, o 90 kilometrů dál, je realita jiná. Ne horší v každém ohledu, ale strukturálně jiná. Právě zde se láme budoucí stabilita země.

Česká republika se v mezinárodních tabulkách vyjímá jako oáza klidu. Máme druhou nejnižší příjmovou nerovnost v EU a nejnižší míru ohrožení chudobou. Pro politika v pražské kanceláři to vypadá jako splněný sen. Jenže tato čísla jsou jen průměrem z extrémů.

Mýtus o bohatém Česku

Když Roslingovo "Měřítko věcí" aplikujeme na české peněženky, zjistíme nepohodlnou věc. Česká "nízká chudoba" je příjmová a relativní: hranice ohrožení chudobou se počítá jako 60 % národního mediánu disponibilního příjmu. Měří tedy, kolik lidí je hluboko pod českým středem, ne jestli český střed odpovídá západoevropské kupní síle.

Conven/PAQ Research proto ukazuje i druhý pohled: pokud by se na české domácnosti použil jednotný evropský příjmový práh, přes 40 % českých domácností by pod něj spadlo. To neznamená, že 40 % Čechů je majetkově chudých. Znamená to, že nízká příjmová nerovnost může koexistovat s nižší příjmovou hladinou.

Majetkové bohatství je jiná otázka. To se neměří měsíčním příjmem, ale čistým jměním: vlastnictvím bydlení, úsporami, podnikatelským kapitálem, dluhy a dědictvím. ČSÚ ve šetření finanční situace domácností uvádí, že medián čistého jmění české domácnosti je nižší než průměr, což samo ukazuje koncentraci majetku nad středem. Proto je přesnější říct: Česko je příjmově rovnostářské, ale evropsky stále nízkopříjmové a majetkově mnohem méně přehledné.

Praha jako anomálie, ne parazit

Častým narativem, který živí politickou polarizaci, je tvrzení, že "Praha vysává regiony". Data však ukazují složitější obrázek. Podle regionálních účtů ČSÚ připadá na Prahu zhruba 27 % českého HDP, ale toto číslo není jednoduchá odpověď na otázku, "kdo koho živí". Regionální HDP zachycuje tvorbu přidané hodnoty v regionu; u Prahy ho zvedá koncentrace ústředí firem, ministerstev, centrálních institucí, služeb a práce lidí, kteří do města dojíždějí z okolních regionů.

Proto je přesnější říct: Praha je mimořádně silný ekonomický a administrativní uzel, ne samostatný ostrov bohatství. Skutečným problémem není bohatství Prahy, ale izolace periferií od produktivní práce, kvalitních škol, dopravního napojení a dostupných služeb.

Zatímco Praha se v indexech kupní síly blíží Mnichovu, Ústecký a Karlovarský kraj se v posledním desetiletí k průměru EU prakticky nepřiblížily. Uvízly v tzv. "rozvojové pasti". Mají dost silnic na to, aby jimi lidé odjeli za lepší prací jinam, ale nemají dost kvalitních škol a služeb na to, aby v nich moderní průmysl chtěl zůstat.

Zapomenuté regiony se mstí u uren

LSE (London School of Economics) identifikovala fenomén "geografie nespokojenosti". Lidé nevolí populisty proto, že by byli absolutně chudí, ale proto, že cítí, že na jejich místě na mapě už nezáleží. V mikroregionech jako Vřesová nebo Obrnice, kde se podíl lidí v exekuci blíží 50 %, už stát dávno přestal být partnerem a stal se výběrčím. Výsledky voleb 2025 jsou jen logickým vyústěním tohoto procesu.

Zdroje: Conven / PAQ Research: Reality of Income Poverty in Czechia, ČSÚ: finanční situace domácností, ČSÚ: regionální účty, Eurostat regional GDP, OECD Czechia Note, PAQ Research.