Proč české školy řídí starosta a ne pedagog

Představte si firmu, která má 2 600 poboček. Každá pobočka má jiného majitele, jiný rozpočet, jinou vizi a jiný přístup k IT i personálu. Že by taková firma zkrachovala do týdne? Možná ano, ale v českém vzdělávacím systému je to realita. Máme 2 635 obcí, které zřizují základní školu. A 90 % z nich zřizuje právě a jen tu jednu.

Starosta jako nucený správce

Starosta malé obce má na starosti vše: od kanalizace přes odvoz odpadu až po opravu chodníků. A k tomu mu zákon svěřuje roli zřizovatele školy. Má jmenovat ředitele, schvalovat rozpočet a dohlížet na kvalitu vzdělávání. Realita? Starosta je rád, když škola nezateče a když sežene někoho, kdo v ní bude učit matematiku.

Tato extrémní fragmentace zřizovatelů je největší neviditelnou brzdou českého školství PAQ Research - Tisíce zřizovatelů. Zatímco v úspěšných systémech existuje "střední článek řízení" (okres, region, svazek), který zajišťuje odbornou podporu, v ČR je ředitel školy na všechno sám.

• Počet zřizovatelů ZŠ: 2 635 obcí.
• Podíl zřizovatelů s 1 školou: 90 %.
• Důsledek: Ředitel školy tráví 70 % času administrativou (budovy, obědy, veřejné zakázky) místo toho, aby byl pedagogickým lídrem.

Cena za rozdrobenost

Rozdrobenost systému není jen estetický problém. Má velmi konkrétní náklady:

1. Personální neefektivita: Školy si nemohou sdílet učitele na částečné úvazky (fyzikář, chemik), protože každá má jiného zaměstnavatele.
2. Investiční chaos: Každá obec investuje do budov izolovaně, bez ohledu na demografický vývoj sousední obce.
3. Nerovná kvalita: Úroveň školy závisí na tom, jak moc se starosta "zajímá". Pokud ne, škola stagnuje.

Reforma, která se zadrhla

Strategie 2030+ mluví o posílení "středního článku". V praxi to ale naráží na politický strach z "braní kompetencí obcím". Přitom nikdo nechce obcím brát školy. Cílem je sdílená správa.

Když se pět obcí spojí do svazku, mohou si dovolit jednoho profesionálního manažera, který vyřeší IT, účetnictví a opravy pro všech pět škol. Ředitelé těchto škol se pak mohou vrátit k tomu, proč svou práci dělali: k hospitacím v hodinách a podpoře učitelů.

Digitalizace jako zrcadlo

Fragmentace se naplno projevila při nástupu AI. Zatímco velké systémy (Estonsko) vydaly jednotné metodiky a zajistily plošné licence a školení, v ČR si každá z tisíců škol musela cestu prošlapávat sama. Výsledkem je, že rozdíly v digitální gramotnosti žáků se nůžkovitě rozevírají ne podle jejich talentu, ale podle akčnosti jejich konkrétního ředitele a zřizovatele.

Pro budoucí premiérku je úkol jasný: školství nepotřebuje jen "více peněz", ale přestavbu řízení. Bez institucionální koncentrace zřizovatelů bude každá další koruna v systému jen "lepením děr" v neefektivním mechanismu.