Paradox nebezpečného klidu: Proč se Češi nebojí AI?

Ztráty práce kvůli automatizaci a AI se v Česku bojí jen 7 % pracovníků – nejméně ze všech zemí, které Cedefop v roce 2024 zkoumal (Slovensko 19 %, Řecko 24 %). Přitom právě Česko patří podle OECD k ekonomikám s nejvyšším podílem lidí v profesích s vysokým rizikem automatizace: kolem 35 % zaměstnanosti proti průměru OECD 27 %. Vysoká expozice a nejnižší obavy v jedné zemi – to není klid ze síly, ale slepá skvrna. Nízký strach tlumí tlak na rekvalifikace přesně ve chvíli, kdy se mění technologická základna práce.

Co přesně říkají data

Rozlišme dvě vrstvy, které se v debatě pletou. Klasická automatizace rutinních a průmyslových profesí je pro Česko tvrdé riziko – vysoký podíl průmyslu znamená hodně úkolů, které jsou technicky dobře nahraditelné (neznamená to, že místa hned zaniknou, ale že se jejich náplň zásadně změní). U novější generativní AI Česko jako celek extrém není: exponováno je 25,2 % pracovníků proti 26,0 % v průměru OECD. Extrémní je ale Praha se 46,7 % – a v tom je zárodek nové regionální nerovnosti mezi digitálním centrem a průmyslovou periferií.

Graf proto porovnává všech 11 zemí dostupných v Cedefop AI skills survey s jejich hodnotami automatizačního rizika z OECD. Slovensko a Polsko mají podobně vysoké strukturální automatizační riziko jako Česko, ale výrazně vyšší obavy; Řecko ukazuje opačný pól psychologické reakce, tedy nejvyšší deklarovaný strach při riziku blízkém průměru OECD.

Od montoven k „bílým límečkům“

Dlouho jsme si mysleli, že automatizace se týká hlavně dělníků u pásu. To pro Česko stále platí: vysoký podíl průmyslu, rutinních činností a dodavatelských řetězců znamená, že klasická automatizace zůstává tvrdým rizikem. Nová vrstva generativní AI ale přidává druhou frontu v městských profesích: finance, administrativa, IT, marketing, právo, překlady a centra sdílených služeb.

Neznamená to automaticky konec těchto profesí. Znamená to, že se zrychlují a přeskupují úkoly, na kterých se dříve učili junioři.

• Krize juniorů: Právě vstupní úkoly jsou často nejsnáze standardizovatelné: rešerše, první draft, tabulky, přepis, kontrola, zákaznická komunikace. Pokud firmy tyto úkoly automatizují bez nové architektury zaučování, může se rozpadnout kariérní žebřík. Mladá generace v roce 2030 může zjistit, že vzdělání má, ale v systému chybí vstupní dveře.

AI jako demografická záplata, ne hrozba

Paradoxně je pro Česko AI spíš nutnost než riziko. Trh práce se každý rok zmenšuje: do důchodu odchází o 30 000 lidí víc, než kolik jich přichází ze škol, a do roku 2035 se deficit může prohloubit až na 70 000 ročně (tatáž demografie, kterou popisuje první kapitola). Nárůst produktivity z automatizace je jediný nástroj, který tenhle výpadek zaplní. Bez adopce AI nebude mít české fabriky kdo obsluhovat.

Závěr: Premiérka transformace, ne údržby

Budoucí premiérka musí tento „nebezpečný klid“ rozbít. Jejím úkolem není chránit stará pracovní místa, ale chránit schopnost lidí najít si nová.

1. Uznat měřítko: Přiznat, že 40 % úkolů se v příštích pěti letech změní.
2. Podpořit adopci: Motivovat české firmy k robotizaci (dnes máme 200 robotů na 10k lidí, Jižní Korea 1 200).
3. Vytvořit „Digitální pas“: Systém celoživotního reskillingu jako standardu, ne jako nouzového řešení pro nezaměstnané.

Suverenita roku 2030 nebude stát na levné práci. Bude stát na tom, jak rychle dokážeme proměnit zemi s dvojí technologickou expozicí v digitálně adaptovanou ekonomiku.