Solární panely potřebují zlomek plochy, kterou krajina dala autům a řepce

Estetika strachu

„Nechceme žít v průmyslové zóně,“ ozývá se z českých radnic pokaždé, když investor za humny navrhne solární park nebo větrnou elektrárnu. Představa „křemíkového moře“, které pohltí naše louky, je vizuálně silná a politicky výbušná. Budoucí premiérka bude pod obrovským tlakem tento strach mírnit.

Jenže když odložíme emoce a podíváme se na katastrální mapu České republiky (ČÚZK 2024), zjistíme, že naše krajina už dávno industrializovaná je. Jen jsme si zvykli na jiné barvy – na šedou barvu asfaltu a žlutou barvu řepky.

Měřítko věcí: Co v krajině skutečně „překáží“?

Abychom v Česku úplně nahradili roční výrobu z uhelných elektráren (cca 24 TWh), potřebujeme plochu přibližně 400 kilometrů čtverečních fotovoltaiky. To zní jako obří číslo, dokud ho nepostavíme vedle infrastruktury a aktivit, které v krajině tolerujeme jako samozřejmost.

Factfulness Point: Srovnání „energetické stopy“ s realitou ČR:

1. Dálnice a silnice (1 270 $km^2$): Už dnes máme v ČR úředně vyčleněno 3× více prostoru pro silniční síť, než kolik potřebujeme pro solární panely k náhradě uhlí. Pokud započteme i místní cesty a parkoviště, je to dokonce 7× více.
2. Impérium Agrofert (1 330 $km^2$): Plocha zemědělské půdy, kterou v Česku obhospodařuje jeden jediný holding, je více než 3× větší než celá plocha solárních panelů nutná pro energetickou suverenitu státu.
3. Žluté moře řepky (3 430 $km^2$): V roce 2024 rostla v Česku řepka na rozloze, která je 8,5× větší než naše celoroční solární potřeba. Kdybychom oželeli zhruba každý devátý hektar řepky a dali na něj panely, máme energeticky vyřešeno a ještě nám v krajině zbude víc místa než dnes.

Suverenita na „jizvách minulosti“

Nejčastější námitkou je zábor orné půdy. Data agentury CzechInvest ale nabízejí řešení, které nevyžaduje ani jeden nový metr zelené louky. Plocha brownfieldů (starých, nevyužívaných areálů) v ČR se odhaduje na ~380 $km^2$.

To je téměř matematická shoda. Energetickou suverenitu můžeme vybudovat výhradně na jizvách po starých fabrikách, dolech a skládkách. Pokud k tomu připočteme moderní parkoviště a manipulační plochy (celkem 705 $km^2$), zjistíme, že pro náhradu uhlí máme k dispozici 2,5× více již zničené a zpevněné plochy, než reálně potřebujeme.

Vertikální suverenita: Větrný paradox

Zatímco soláry bojují s plochou, větrníky bojují s mýty. ČR má technický potenciál vyrobit z větru až 28 TWh ročně. Dnes využíváme jen 2,5 % tohoto potenciálu.

Hlavní brzdou jsou dezinformační narativy o „smrtícím infrazvuku“ nebo „masakrech ptactva“, které prodloužily povolovací procesy v ČR na neuvěřitelných 15 let.

• Realita hluku: Ve vzdálenosti 500 metrů generuje větrník nižší hluk než lednice ve vedlejší místnosti.
• Realita přírody: Na jeden pták uhynulý po nárazu do větrníku připadá 1 000 ptáků, kteří zahynou po nárazu do prosklených kancelářských budov nebo pod koly aut.

Závěr: Odvaha k jinému pohledu

Budoucí premiérka nemusí „obětovat krajinu“. Musí jen mít odvahu říct, že parkoviště u supermarketu je ve skutečnosti nevyužitá elektrárna. A že brownfield po staré chemičce je pro budoucnost státu cennější než pole řepky určené do spalovacích motorů.

Bitva o českou krajinu není bitvou mezi přírodou a technikou. Je to bitva mezi odvahou využít to, co už jsme jednou zničili, a pohodlností zůstat závislí na tom, co nás ničí dál.

---

Zdroje: ČÚZK (Statistická ročenka půdního fondu 2024), ŘSD (Délka a šířka silniční sítě 2024), CzechInvest (Národní databáze brownfieldů), ČSÚ (Osevní plochy 2024), Výroční zpráva Agrofert 2023.