Solární panely potřebují zlomek plochy, kterou krajina dala autům a řepce

Na náhradu roční výroby z uhelných elektráren (cca 24 TWh) by v Česku stačilo asi 400 kilometrů čtverečních fotovoltaiky. Zní to jako obří číslo – dokud ho člověk nepostaví vedle plochy, kterou už krajina bez řečí dala silnicím a řepce. Strach z „křemíkového moře", které pohltí louky, je politicky výbušný a z radnic zaznívá pokaždé, když investor navrhne solární park. Katastrální mapa (ČÚZK 2024) ale ukazuje, že česká krajina je dávno industrializovaná – jen jsme si zvykli na jiné barvy: šedou asfaltu a žlutou řepky.

Co v krajině skutečně zabírá místo

Postavme těch 400 km² solárů vedle ploch, které tolerujeme jako samozřejmost:

1. Silnice (1 270 km²): Silniční síť má úředně vyčleněno 3× víc prostoru, než kolik by soláry na náhradu uhlí potřebovaly – s místními cestami a parkovišti dokonce 7×.
2. Půda jednoho holdingu (1 330 km²): Zemědělská plocha, kterou v Česku obhospodařuje jediný koncern (Agrofert), je víc než 3× větší než celá solární plocha nutná pro energetickou soběstačnost.
3. Řepka (3 430 km²): V roce 2024 rostla řepka na ploše 8,5× větší, než je celoroční solární potřeba. Oželet každý devátý hektar řepky a dát na něj panely by energetiku vyřešilo a v krajině ještě uvolnilo místo.

Suverenita na „jizvách minulosti“

Nejčastější námitkou je zábor orné půdy. Data agentury CzechInvest ale nabízejí řešení, které nevyžaduje ani jeden nový metr zelené louky. Plocha brownfieldů (starých, nevyužívaných areálů) v ČR se odhaduje na ~380 $km^2$.

To je téměř matematická shoda. Energetickou suverenitu můžeme vybudovat výhradně na jizvách po starých fabrikách, dolech a skládkách. Pokud k tomu připočteme moderní parkoviště a manipulační plochy (celkem 705 $km^2$), zjistíme, že pro náhradu uhlí máme k dispozici 2,5× více již zničené a zpevněné plochy, než reálně potřebujeme.

Vertikální suverenita: Větrný paradox

Zatímco soláry bojují s plochou, větrníky bojují s mýty. ČR má technický potenciál vyrobit z větru až 28 TWh ročně. Dnes využíváme jen 2,5 % tohoto potenciálu.

Hlavní brzdou jsou dezinformační narativy o „smrtícím infrazvuku“ nebo „masakrech ptactva“, které prodloužily povolovací procesy v ČR na neuvěřitelných 15 let.

• Realita hluku: Ve vzdálenosti 500 metrů generuje větrník nižší hluk než lednice ve vedlejší místnosti.
• Realita přírody: Na jeden pták uhynulý po nárazu do větrníku připadá 1 000 ptáků, kteří zahynou po nárazu do prosklených kancelářských budov nebo pod koly aut.

Závěr: Odvaha k jinému pohledu

Budoucí premiérka nemusí „obětovat krajinu“. Musí jen mít odvahu říct, že parkoviště u supermarketu je ve skutečnosti nevyužitá elektrárna. A že brownfield po staré chemičce je pro budoucnost státu cennější než pole řepky určené do spalovacích motorů.

Bitva o českou krajinu není bitvou mezi přírodou a technikou. Je to bitva mezi odvahou využít to, co už jsme jednou zničili, a pohodlností zůstat závislí na tom, co nás ničí dál.