Jaderná mezera 2033 a desetiletí na hraně

Jádro jako „budoucí uklidňovadlo“

Politický diskurz v ČR se upíná k jednomu datu: 2036. Rok, kdy má být spuštěn první nový blok v Dukovanech. Tento slib funguje jako psychologické uklidňovadlo. Pocit, že „jádro všechno vyřeší“, nám dovoluje odkládat nepříjemná rozhodnutí o dnešní síti a flexibilitě.

Budoucí premiérka by však měla mít na paměti jedno číslo: 14 let. To je průměrné zpoždění, se kterým se v posledních dvou dekádách v Evropě otevíraly moderní jaderné reaktory (Olkiluoto ve Finsku, Flamanville ve Francii).

Slib, že v Dukovanech začneme v roce 2029 betonovat a v roce 2036 svítit, předpokládá sedmiletou výstavbu. To je v evropských regulatorních podmínkách rekord, kterého zatím nikdo nedosáhl. I kdyby byli Korejci dvakrát rychlejší než Francouzi, historie nás varuje: Každý rok zpoždění Dukovan znamená další rok, kdy budeme v zimě plně závislí na importu drahé elektřiny. Fyzika stavby nezná politické termíny.

Vakuum 2033 a dva světy jedné soustavy

Fyzikální realita je neúprosná. Uhelné elektrárny, které v roce 2024 dodaly 32 % naší elektřiny, tržně končí. Kvůli cenám povolenek a levné OZE konkurenci se jejich provoz stane ekonomicky nemožným kolem roku 2030–2033.

Vzniká tak tříleté až šestileté „Vakuum“ (Jaderná mezera), během kterého už uhlí nepoběží, ale nové jádro ještě nebude. Problém je, že naše soustava se v zimě a v létě chová jako dva úplně jiné organismy.

Factfulness Point: V lednu 2024 vyráběly solární panely jen 0,7 % naší elektřiny (52 GWh). V ten moment muselo uhlí a jádro pokrýt přes 80 % spotřeby. V červenci 2024 už ale soláry dodaly 10 % měsíční výroby (545 GWh) a v poledních špičkách o víkendech dokonce přes 30 %.

Bez uhlí v "mezeře" budeme v lednu plně závislí na dovozu, o který budou ve stejný moment bojovat všichni sousedé zasažení stejným bezvětřím a tmou (Dunkelflaute).

Trend 2025: První data z ledna 2025 ukazují, že tato realita se blíží rychleji. Výroba z uhlí klesla meziročně o dalších 15 % a Česko bylo v několika mrazivých dnech čistým importérem, kdy přes 15 % naší okamžité spotřeby muselo pokrýt zahraničí.

Spící obr: Teplárenství jako obří baterie

Skutečným hrdinou české transformace je přitom naše teplárenství (CZT). Máme jednu z nejhustších sítí v Evropě. Pokud do těchto systémů nainstalujeme elektrokotle (Power-to-Heat), můžeme v nich „utopit“ přebytky z letního slunce a ušetřit energii pro zimní špičky.

• Cena: Akumulace tepla je 10–50× levnější než baterie.
• Efekt: Teplárny mohou fungovat jako obří národní tlumič špiček.

Hardware suverenita: Fyzika drátů

Dalším mýtem je, že „milion elektroaut nás zachrání“ skrze V2G (Vehicle-to-Grid). Realita: Kapacita milionů baterií v autech je teoreticky obrovská (60 GWh), ale naše místní trafačky a rozvody nejsou dimenzovány na to, aby tento výkon v jednu chvíli „nasály“ a poslaly dál.

Budoucí premiérka musí řešit Hardware suverenitu. Tedy investice 271 mld. Kč do sítí, vlastní výrobu střídačů a řídicích prvků v EU, abychom nebyli závislí na čínském softwaru v každé trafačce. Kybernetická bezpečnost sítě je stejně důležitá jako samotná výroba.

Závěr: Premiérka staveniště, ne paláce

Budoucí premiérka nezdědí v roce 2030 novou elektrárnu. Zdědí rozestavěné staveniště v Dukovanech a drahý import. Její úkol není „slíbit jádro“, ale „uřídit mezeru“.

To vyžaduje:

1. Transformaci tepláren na flexibilní akumulátory.
2. Okamžitou modernizaci sítí, aby se dráty nestaly brzdou.
3. Využití větru jako jediného zdroje, který vyrábí nejvíc právě v lednu, kdy slunce nesvítí.

Energetická suverenita není stav v roce 2040. Je to schopnost přežít zimu 2033.

---

Zdroje: ERÚ, EGÚ Brno, RAP, IEA 2024.