Francie, Polsko, Finsko: tři evropské cesty k energetické bezpečnosti po roce 2022

Společný šok, tři různé odpovědi

Rok 2022 byl pro evropskou energetiku zlomový. Ruská invaze na Ukrajinu a následné omezení dovozu plynu donutily Evropskou komisi spustit plán REPowerEU – zrychlení odklonu od ruských fosilních paliv. Každá země na tento šok reagovala jinak, podle toho, jaký energetický mix už měla.

Francie, Polsko a Finsko jsou tři užitečné srovnávací body pro Česko, protože každá zvolila jinou cestu k témuž cíli: méně závislosti na dovozu, víc kontroly nad vlastní výrobou.

Francie: jádro jako už hotová sázka

Francie vyrábí přes 70 % elektřiny z jádra – nejvyšší podíl v Evropě. Tato sázka byla učiněna už v 70. letech po první ropné krizi a dnes z ní Francie těží přímo úměrně tomu, jak draze se platí závislost na dovozu plynu jinde v Evropě. Francouzský elektrárenský sektor má jednu z nejnižších uhlíkových stop v EU – přibližně 0,4 tuny CO₂ na obyvatele, zatímco český sektor produkuje přibližně 3,3 tuny.

Cena této sázky byla ale vysoká a dlouho splácená: výstavba probíhala přes dvě dekády a francouzský státní podnik EDF dnes nese rozsáhlé dluhy z údržby a modernizace stárnoucí flotily reaktorů. Nové bloky (EPR ve Flamanville) měly podobné zpoždění jako finský Olkiluoto – plánovaná výstavba 5 let se protáhla na 17.

Polsko: od uhlí k moři za jedno desetiletí

Polsko je země s nejvyšší závislostí na uhlí v EU – ještě v roce 2015 pocházelo z uhlí přes 80 % polské elektřiny. Po roce 2022 polská vláda zrychlila programy offshore větrných parků v Baltském moři (projekty jako Baltic Power) s cílovou kapacitou v řádu jednotek GW do roku 2030.

Klíčový rozdíl oproti Česku: Polsko zavedlo pro tyto strategické projekty zkrácené povolovací řízení a jasně definované prioritní zóny v moři, kde je investiční riziko nižší. Podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny v Polsku tak vzrostl na přibližně 29 % – stále méně než průměr EU (47 %), ale rychlejším tempem než v Česku, které zůstává na přibližně 16 %, tedy mezi třemi nejnižšími v EU.

Finsko: jaderná výstavba, která dokončila boj se zpožděním

Finský reaktor Olkiluoto 3 je varovný příklad i příklad k poučení současně. Stavba měla trvat čtyři roky, trvala osmnáct. Náklady se ztrojnásobily na přibližně třináct miliard eur. Ale po spuštění v roce 2023 dodává reaktor stabilní výkon 1,6 GW a Finsko se díky němu stalo čistým exportérem elektřiny – což bylo dříve nemyslitelné.

Finská zkušenost ukazuje dvě věci důležité pro český plán Dukovany 5: zpoždění a překročení rozpočtu jsou u nových jaderných projektů v Evropě prakticky pravidlem, ne výjimkou; a i přes toto zpoždění může nový reaktor zásadně změnit pozici země na trhu s elektřinou, pokud vydrží politická vůle dokončit projekt bez ohledu na volební cykly.

Co z toho plyne pro Česko

Žádná z těchto tří cest nejde zkopírovat beze zbytku – francouzská sázka byla učiněna o padesát let dřív, polský pobřežní vítr Česko fyzicky nemá k dispozici. Přenositelné jsou ale dva principy: rychlost povolování rozhoduje o tom, jak draho strategická transformace vyjde (polský model prioritních zón), a politická odolnost vůči zpoždění rozhoduje o tom, zda se jaderný projekt vůbec dokončí (finská zkušenost).

---

Zdroje: European Commission: REPowerEU Plan (2022) · Eurostat: Share of energy from renewable sources 2024 · RTE France: Bilan électrique 2024 · Statista: Olkiluoto 3 final cost (2023) · Polish Ministry of Climate and Environment: Offshore wind programme · Fakta o klimatu: Energetický mix evropských zemí