Hybridní hrozby: co se skrývá za termínem, který je všude

Termín hybridní válka nebo hybridní hrozby se v mezinárodním bezpečnostním diskurzu rozšířil po ruské anexi Krymu v roce 2014. NATO ho zařadilo do svých strategických dokumentů, EU vypracovala odpovídající akční plány. Přesná definice ale zůstává předmětem odborné debaty.

Co hybridní hrozby jsou

NATO definuje hybridní hrozby jako koordinované aktivity státních nebo nestátních aktérů, které kombinují vojenské a nevojenské nástroje s cílem dosáhnout strategických cílů, aniž by překročily práh klasického válečného konfliktu.

Do této kategorie patří:

• Dezinformační kampaně cílené na politické procesy cizích zemí
• Kybernetické útoky na kritickou infrastrukturu (energetika, nemocnice, vládní systémy)
• Ekonomický nátlak prostřednictvím obchodních omezení nebo závislostí na surovinách
• Podpora extremistických hnutí uvnitř cílové země
• Sabotáž fyzické infrastruktury

Proč přesnost definice záleží

Příliš široká definice hybridních hrozeb vede k tomu, že se pod ni vejde prakticky cokoliv – od zahraniční reklamy na sociálních sítích po diplomatické prohlášení. Pak termín ztrácí analytickou hodnotu a stává se nástrojem politické rétorik.

Příliš úzká definice naopak přehlíží reálné jevy. Explozi plynovodu Nord Stream v září 2022 nebo požáry logistických skladů v Evropě v roce 2024 nelze dobře popsat bez konceptu hybridního působení.

Co česká bezpečnostní praxe říká

Bezpečnostní informační služba ČR ve svých výročních zpravách identifikuje jako primární hybridní hrozbu pro Česko ruské a čínské dezinformační operace cílené na politické procesy, mediální prostor a akademické instituce.

NÚKIB – Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost – zaznamenal v roce 2023 přes 150 kybernetických incidentů postihujících státní infrastrukturu. Část z nich vykazovala znaky státem koordinovaného útoku.

Hybridní hrozby nejsou záležitostí vojenských analytiků. Jsou součástí každodenního fungování státu – od systémů volební infrastruktury po zásobování nemocnic.