Tři skupiny ovládají 81 % nákladu deníků. Kdo vlastní veřejnou debatu

Budoucí premiérka neřeší otázku, jestli novinář smí napsat kritický text. V Česku většinou smí. Skutečný problém je tišší: kde vznikají zprávy, ze kterých se potom skládá veřejná debata. Když jsou vlivné redakce součástí portfolií energetických, finančních, telekomunikačních, chemických nebo zdravotnických skupin, média přestávají být jen byznysem s informacemi. Stávají se pojistkou jiného byznysu.

Sociální sítě, vyhledávače a AI dnes určují, jak se zprávy šíří a přebalují. Jenže velká část základního materiálu veřejné debaty pořád vzniká v redakcích: v televizi, online zpravodajství, tisku, regionálních titulech a na velkých homepage portálech. Vedle veřejnoprávních médií a dezinformačních zdrojů tu stojí několik soukromých mediálních skupin navázaných na velký byznys mimo média.

Měřítko věcí: pět soukromých pramenů zpráv

České riziko není jeden všemocný mediální monopol. Je to polycentrická struktura: několik kapitálově silných pramenů zpráv drží důležitá zdrojová média a zároveň podniká v sektorech závislých na státu.

• Czech Media Invest / Czech News Center: Blesk, Reflex, e15 a další tituly jsou spojeny s byznysem Daniela Křetínského, jehož hlavní váha leží v energetice.
• Mafra: po prodeji z okruhu Agrofertu přešla ke Kaprainu Karla Pražáka; v roce 2025 do ní vstoupil Pavel Tykač. Nejde o návrat nezávislého vydavatelství, ale o přesun mezi velkými podnikatelskými skupinami.
• PPF / CME: Nova je klíčovým soukromým televizním aktivem v zemi a sedí ve skupině s finančními, telekomunikačními a technologickými zájmy.
• Penta / Vltava Labe Media: regionální Deník a další aktiva jsou součástí skupiny působící ve financích, zdravotnictví a realitách.
• Seznam.cz: spojuje vlastní zpravodajství s vyhledáváním, homepage, reklamním systémem a technologickým zázemím. I tady tedy nejde jen o redakci, ale o mediální pramen opřený o silný byznys mimo klasická média.

Česká veřejná debata nemá jeden zdroj. Má veřejnoprávní vrstvu, soukromou komerční vrstvu a okrajový dezinformační ekosystém, který se často živí tím, co hlavní média vyrobí nebo vynechají. Problém tohoto článku je prostřední vrstva: soukromé prameny zpráv, které mají vlastní ekonomické zájmy a odlišnou schopnost nastavovat agendu.

Proč vlastnictví není jen poznámka pod čarou

Vlastník nemusí volat šéfredaktorovi. Často stačí, že určuje rozpočet, strategii, personální stabilitu a hranice konfliktu. Media Ownership Monitor 2025 popisuje český trh jako otevřený a stále pluralitní, ale zároveň upozorňuje, že většina analyzovaných outletů patří českým miliardářům z jiných sektorů a že hlavním rizikem je instrumentalizace médií ve prospěch byznysových nebo politických zájmů vlastníků.

To má čtyři praktické dopady:

1. Agenda-setting: nejde jen o to, co se napíše, ale co se dlouhodobě nepovažuje za téma.
2. Rámování: stejný spor lze popsat jako ochranu veřejného zájmu, nebo jako útok na podnikání.
3. Reputační štít: vlastník regulovaného byznysu získává kanál, který může tlumit nebo zesilovat konflikt.
4. Distribuce pozornosti: v digitálním prostředí rozhoduje nejen redakce, ale i homepage, vyhledávání, newslettery, video platformy a reklamní ekosystém.

Proto je zavádějící říct: „máme více vlastníků, tedy máme pluralitu“. Pluralita není počet firem v obchodním rejstříku. Pluralita je schopnost veřejnosti dostat se k různým relevantním informacím bez toho, aby je filtrovaly stejné ekonomické zájmy.

Mýtus: „Soukromý vlastník je vždy lepší než stát“

Veřejnoprávní média mohou být politicky zranitelná. Soukromá média mohou být ekonomicky zranitelná. Ani jedno vlastnictví není samo o sobě zárukou nezávislosti.

Česká televize a Český rozhlas mají velký společenský dosah a patří k pojistkám proti oligarchizaci veřejné debaty. Zároveň jsou vystaveny politickému tlaku přes rady, financování a poplatky. Soukromá média zase mohou být profesionální a kritická, ale pokud patří do holdingů s regulovaným byznysem, jejich nezávislost stojí na vnitřní kultuře a pravidlech, ne na samotné struktuře trhu.

Správná otázka proto nezní „stát, nebo soukromník“. Správná otázka zní: jaká pravidla nutí každého vlastníka přiznat své zájmy a jaké pojistky chrání redakci před tím, aby se z ní stala ochranka portfolia.

---

Cesta ven: vlastnictví, reklama, redakční pravidla

Budoucí premiérka nemá řešit média moralizováním o zlých vlastnících. Má řešit infrastrukturu:

1. Veřejná vlastnická mapa médií: nejen název vydavatele, ale konečný vlastník, nadřazený holding, hlavní mimomediální sektory a významné vazby na veřejné zakázky nebo regulaci.
2. Registr státní reklamy a PR: stát, kraje, obce, státní podniky i veřejné instituce mají zveřejňovat, komu platí za inzerci, kampaně, mediální partnerství a obsahovou spolupráci.
3. Redakční statuty s vymáhatelností: velká média mají mít zveřejněná pravidla, která oddělují vlastníka, obchod a redakční rozhodování.
4. Kontrola koncentrací podle mediální logiky: běžná soutěžní pravidla nestačí, protože média nejsou jen trh. Jsou infrastruktura demokracie.

Česká mediální koncentrace není příběh o jednom cenzorovi. Je to příběh o tom, že veřejná pozornost je strategické aktivum. Kdo ji vlastní, nemusí každý den zasahovat do obsahu. Stačí, že má pojistku pro chvíle, kdy se jeho hlavní byznys dostane do politického konfliktu.