Většina státního rozpočtu je předem zadaná. Vláda o ní vlastně nerozhoduje

Co znamená mandatorní výdaj

Mandatorní výdaje jsou ty rozpočtové položky, které stát musí vyplatit ze zákona, bez ohledu na to, jakou politickou prioritu by aktuální vláda raději prosazovala – typicky důchody, sociální dávky nárokové ze zákona, úroky a splátky státního dluhu, a do značné míry i platy ve veřejném sektoru, kde jsou tabulky zakotvené v zákoně nebo nařízení vlády. Tyto výdaje rozpočet automaticky zatíží dřív, než se začne jednat o čemkoli dalším.

Proč podíl mandatorních výdajů dlouhodobě roste

Podíl mandatorních výdajů na celkovém rozpočtu roste primárně v důsledku demografického vývoje – stárnoucí populace zvyšuje absolutní i relativní náklady na důchodový systém (viz kapitola o demografii), zatímco počet plátců do systému roste pomaleji nebo stagnuje. Tento mechanismus funguje nezávisle na tom, která vláda je momentálně u moci – je strukturální, ne politický v úzkém smyslu.

Co zbývá na takzvané kapitálové (investiční) výdaje

Výdaje, o kterých vláda v praxi může v daném roce skutečně rozhodovat – typicky investice do infrastruktury, vědy a výzkumu, nebo nové programové priority – se nazývají nemandatorní nebo kapitálové výdaje. Jak roste podíl mandatorních výdajů, klesá relativní i absolutní prostor pro tuto flexibilní část rozpočtu, zvlášť v letech, kdy zároveň musí stát splácet rostoucí úroky z dluhu akumulovaného v předchozích letech (např. během covidové krize a energetické krize 2022).

Proč je těžké mandatorní výdaje snížit

Snížení důchodů nebo nárokových sociálních dávek je politicky extrémně nákladné – dotýká se velké části voličů přímo a okamžitě. Snížení platů ve veřejném sektoru naráží na podobný odpor u zaměstnanců státu. Proto politické strany napříč spektrem v praxi mandatorní výdaje neomezují, ale řeší rozpočtové napětí buď zvyšováním daní, nebo dluhovým financováním, nebo (nejčastěji) odkládáním investičních výdajů, které jsou politicky méně viditelné v krátkém horizontu.

Co to znamená pro budoucí premiérku

Rozpočtový prostor pro nové politické priority je strukturálně užší, než kolik by odpovídalo celkové výši státního rozpočtu – velká část peněz je už předem alokovaná dřív, než vláda vůbec začne jednat o programovém prohlášení. Skutečná fiskální reforma by musela řešit právě tuto mandatorní část (parametry důchodového systému, dluhovou politiku), ne jen hledat úspory v malé flexibilní části rozpočtu, kde je prostor k úsporám fakticky omezený.