Policii důvěřuje 74 % Čechů, armádě 66 %, soudům 61 %. Politickým stranám 19 % a Poslanecké sněmovně 20 %. Všechna čísla pocházejí ze stejného výzkumu, ptají se stejnou otázkou a popisují tutéž zemi. Oblíbené vyprávění o Češích, kteří „už ničemu nevěří", tedy neplatí – platí něco přesnějšího a pro politiku nepříjemnějšího. Lidé rozlišují mezi institucemi, které stát vykonávají, a institucemi, které o něm rozhodují. Prvním věří jako málokdy v historii měření. Druhým skoro vůbec.

Policie: z 35 na 74 procent za dvacet let

Největší vzestup důvěry v celé sadě dat CVVM patří policii. V roce 2005 jí důvěřovala zhruba třetina dotázaných a nedůvěra se blížila dvěma třetinám; dnes je poměr obrácený – 74 % ku 23 %, s vrcholem 79 % v roce 2022. Křivky se protnuly kolem roku 2009 a od té doby se nůžky jen rozevírají. Podobný, o něco pozvolnější příběh vypráví armáda: z necelé poloviny důvěřujících po roce 2002 na dnešních 66 %, s maximem přes 75 % v pandemických letech, kdy vojáci pomáhali v nemocnicích.

Soudy na stejnou stranu přešly později. Ještě v roce 2013 se důvěra s nedůvěrou přetahovaly kolem poloviny; od roku 2015 důvěra soustavně vede a dnes drží 61 % proti 34 %. Nejvyšší kontrolní úřad si od roku 2013 drží náskok kolem dvaceti bodů (55 % ku 31 %).

Sněmovna: třicet pět let stejná písnička

Řada pro Poslaneckou sněmovnu začíná už v září 1990 – a je to nejstabilnější série celého souboru, bohužel v opačném smyslu. S výjimkou krátké porevoluční euforie nedůvěra Sněmovně osciluje mezi 60 a 80 % napříč všemi premiéry od Pitharta po Fialu; důvěra jen výjimečně přesáhla třetinu. Nezměnila to hospodářská konjunktura, výměny vlád ani generační obměna poslanců. Politické strany, měřené od roku 2019, jsou na tom ještě hůř: důvěřuje jim 19 % lidí, nedůvěřuje 76 %.

Prezident je jediná politická instituce, která se z tohoto vzorce vymyká – důvěra hlavě státu se od Havlových 91 % na začátku roku 1990 pohybuje v širokém pásmu podle osoby na Hradě a aktuálně činí 60 %. Důvěřuje se tedy spíš konkrétnímu člověku než úřadu; Sněmovně, kde konkrétní tváře splývají v instituci, tahle osobní záchrana nefunguje.

Co z toho plyne pro reformu vládnutí

Rozdíl mezi důvěrou výkonu a nedůvěrou rozhodování má praktický důsledek pro celou tuhle kapitolu. Obstrukce, nepředvídatelná jednání a 480 hodin projevů před schválením programu (spočítali jsme je zde) nejsou jen provozní problém Sněmovny – odehrávají se před publikem, které instituci dává dlouhodobě nejhorší známky v zemi. Každý rok, kdy parlament předvádí, že neumí řídit vlastní jednání, tuhle propast prohlubuje. A obráceně: instituce, které důvěru mají, ji získaly předvídatelným výkonem, ne komunikační kampaní. Policie nezískala 39 bodů důvěry sliby.

Poznámka k metodice: Od roku 2025 přibyla v šetření CVVM možnost odpovědět „tak napůl"; tyto odpovědi se nezapočítávají ani do důvěry, ani do nedůvěry. U řad, které pokračují po roce 2024 (Sněmovna, Senát, prezident), proto poslední hodnoty – zejména prudké poklesy nedůvěry – nejsou plně srovnatelné s dřívějškem.