Izraelští osadníci letos na okupovaném Západním břehu zaútočili na Palestince častěji než kdykoli od roku 2006, kdy začal Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) útoky evidovat. Do 19. října jich OCHA napočítal 2 159, tedy v průměru 7,4 útoku denně, uvádí jeho poslední týdenní zpráva. Za celý loňský rok jich bylo 1 836. Počítají se jen útoky, při nichž byl někdo zraněn nebo zabit nebo při nichž osadníci poškodili majetek, výhrůžky a zastrašování v číslech nejsou.
Na vrcholu je i zakládání outpostů, osad postavených bez souhlasu izraelské vlády, tedy nezákonných i podle izraelského práva. Ze 421 outpostů, které dnes na Západním břehu stojí, jich 273 vzniklo od začátku roku 2023, ukazuje seznam izraelské organizace Peace Now aktualizovaný 19. října. Tolik nových outpostů za rok nevzniklo od poloviny 90. let, kdy je Peace Now začal sledovat: do roku 2022 jich podle jejích ročních přehledů nevzniklo v žádném roce víc než 22, v roce 2025 jich bylo 91 a letos do 19. října 92.
Izraelští politici i americký velvyslanec opakují, že za násilím stojí malá menšina osadníků. Cíl radikálů, aby celé území mezi Středozemním mořem a řekou Jordán ovládali Židé, ale nestojí na okraji izraelské politiky. Strany, které ho otevřeně hlásají, sedí ve vládě. Izrael teď po volbách 27. října hledá novou vládu a palestinský stát v programu nemá žádný z obou kandidátů na premiéra.
Rabín Kuk nechtěl dát „ani milimetr“
Myšlenkové kořeny dnešních radikálů vedou podle dlouholetého blízkovýchodního zpravodaje Břetislava Turečka, na jehož komentář v Lidových novinách navazujeme, do jeruzalémské ješivy Merkaz ha-Rav. Večer 14. května 1967 v ní promluvil rabín Cvi Jehuda Kuk. Izrael slavil devatenáctý Den nezávislosti a do šestidenní války zbývaly tři týdny. Kuk, duchovní vůdce náboženských sionistů, studentům vyprávěl, že se v noci 29. listopadu 1947, kdy OSN odhlasovala rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát, nedokázal připojit k oslavám. „Kde je náš Hebron – zapomínáme na něj? A kde je náš Šechem [Nábulus], kde je naše Jericho? A kde je náš druhý břeh Jordánu? Je v našich rukou vzdát se z nich byť jediného milimetru? Chraň Bůh!“ cituje projev ješiva Machon Meir, kterou založili Kukovi žáci.
🔻🔻🔻
Města, která Kuk jmenoval, tehdy patřila Jordánsku. O měsíc později je Izrael obsadil spolu se zbytkem Západního břehu, východním Jeruzalémem a Pásmem Gazy a Kukovi stoupenci začali jeho vizi naplňovat. Vláda jim k tomu formálně svolení nedávala, ale nakonec pokaždé ustoupila.
O Pesachu v dubnu 1968 si skupina kolem rabína Moše Levingera pronajala pokoje v hotelu Park v Hebronu a po svátcích odmítla odejít. Armáda ji přestěhovala do areálu vojenské správy a vláda Goldy Meirové v roce 1970 povolila stavbu osady Kirjat Arba za městem, popisuje izraelský archivní institut Akevot podle dokumentů z vládních jednání. V prosinci 1975 obsadili aktivisté hnutí Guš emunim starou železniční stanici v Sebastii u Nábulusu. Šlo o jejich osmý pokus. Vláda Jicchaka Rabina opakovala, že bez jejího souhlasu žádná osada nevznikne, po týdnu ale přistoupila na kompromis: třicet rodin se přesunulo do vojenského tábora Kadum, z něhož vyrostla osada Kedumim, uvádí Akevot.
Ten vzorec izraelská pravice netají. „Faktem prostě je, že modus operandi sionismu je od samého počátku obsazovat území a budovat na něm. To je DNA sionismu. Máme právo být kdekoli v Zemi izraelské, je to naše vlast,“ řekl Turečkovi před třemi lety v Jeruzalémě politolog Efraim Inbar, zakladatel a do roku 2025 prezident konzervativního think-tanku Jeruzalémský institut pro strategii a bezpečnost.
Třetina osadníků žije ve dvou ultraortodoxních městech
Na Západním břehu mimo východní Jeruzalém žilo na konci roku 2024 podle izraelského statistického úřadu 514 496 Izraelců ve 154 úředně uznaných osadách. V roce 1972 jich bylo asi 1 500, ukazuje řada úřadu, kterou zveřejňuje Peace Now. Osadnické organizace počítají z registru obyvatel ministerstva vnitra, který zachycuje hlášené adresy, a k 1. lednu 2026 jim vychází přes 540 tisíc lidí. Dalších asi 234 tisíc Izraelců bydlelo podle Jeruzalémského institutu pro politický výzkum v roce 2022 ve východním Jeruzalémě, který Izrael anektoval a jehož anexi mezinárodní společenství neuznává.
Osadníci nejsou jednolitá skupina. Necelá třetina z nich, 161 tisíc lidí, žije ve dvou ultraortodoxních městech Modi'in Illit a Betar Illit těsně za hranicí z roku 1949. Další tři osady, Ma'ale Adumim, Giv'at Ze'ev a Ari'el, mají přes dvacet tisíc obyvatel. Naopak 75 nejmenších osad do tisíce obyvatel má dohromady 25 tisíc lidí, asi pět procent všech osadníků. Kolik z půl milionu lidí se na útocích skutečně podílí, statistiky neuvádějí: OCHA počítá útoky, ne pachatele.
Outposty v číslech statistického úřadu nejsou. Peace Now jich eviduje 421 a 248 z nich jsou takzvané farmy, tedy zemědělské a pastevecké outposty. Letos do 19. října vzniklo 67 nových farem a 25 dalších outpostů.
Vláda část outpostů dodatečně legalizuje. V prosinci 2025 udělil kabinet úřední status devatenácti z nich a v březnu 2026 podle zdrojů televize CNN bezpečnostní kabinet bez veřejného oznámení schválil legalizaci více než třiceti dalších včetně přípojek vody a elektřiny.
Graf ukazuje outposty, které stojí dnes. Ty, které armáda mezitím vyklidila nebo vláda legalizovala, v seznamu Peace Now nejsou, takže starší roky jsou v grafu spíš podhodnocené. I kdyby se k 148 outpostům z let před rokem 2023 přičetlo všech 33 dodatečně legalizovaných a dva vyklizené, zůstane jich méně než 273 založených od roku 2023.
Osadníci útočí skoro pětkrát častěji než v roce 2020
OCHA eviduje útoky osadníků od roku 2006. Do roku 2020 jich nikdy nebylo víc než 423 ročně, kolik OCHA napočítal v roce 2011. Od roku 2016 jejich počet každý rok stoupá a v roce 2025 jich bylo 1 836, téměř pětkrát víc než v roce 2020. Letos jich do konce září OCHA napočítal 1 848, víc než za celý loňský rok.
Graf neříká, kolik osadníků útočí, protože jedna skupina může zaútočit mnohokrát. Útoky jsou také jen ty, které OCHA ověřil nejméně ze dvou nezávislých zdrojů, a čísla se zpětně zvyšují. Ani pojem „útok osadníků“ neznamená, že v něm nebyli vojáci. OCHA do něj počítá i případy, kdy při útoku osadníků zraňovali Palestince vojáci: z 5 728 zraněných při útocích osadníků od ledna 2023 do srpna 2026 jich 3 250 zranily izraelské síly, uvádí OCHA. Ve stejném období zemřelo při útocích osadníků 72 Palestinců a kvůli útokům a omezením přístupu k půdě muselo domov opustit přes 6 500 lidí. Ze 132 palestinských komunit, z nichž lidé kvůli útokům odešli, se 49 vylidnilo úplně.
Nejvíc útoků přichází v době sklizně oliv. Od 1. září do 19. října jich OCHA zaznamenal 272, víc než během celých sklizní v letech 2024 (224) a 2025 (185). Poškozeno bylo přes 3 200 olivovníků.
Rabín Lior povolil brát olivy, útočníci tresty skoro nedostávají
V pátek 16. října, den poté, co sklizeň oficiálně začala, napsal rabín Dov Lior dopis, v němž Židům povolil sklízet olivy Palestinců „i v oblastech vzdálených od židovských obcí, abychom veřejně ukázali, že země patří nám, a splnili tak přikázání dobýt zemi“. Arabové podle něj půdu od Židů „nikdy nekoupili“, informoval Times of Israel. Lior, kterému je přes devadesát let, je žák rabína Kuka a do roku 2014 byl vrchním rabínem Kirjat Arby a Hebronu. Dopis byl odpovědí rabínům z Guš Ecionu, kteří týden předtím sklízení palestinských oliv označili za krádež. Umírnění náboženští sionisté ze sdružení Cohar Liorovi odpověděli, že „krást je zakázáno komukoli, Židovi i nežidovi“. Organizace Rabíni za lidská práva podala trestní oznámení, které policie prověřuje.
Týž den zbili maskovaní útočníci u vesnice Abú Falah severovýchodně od Ramalláhu fotografku deníku Washington Post Heidi Levine. Prezident Jicchak Herzog jí v sobotu zavolal a omluvil se. „Odporné chování těchto zločinců nereprezentuje občany ani hodnoty Státu Izrael,“ řekl podle záznamu, který zveřejnila jeho kancelář. V sobotu, kdy Herzog volal, napadli osadníci v křesťanské vesnici Tajbe diplomaty z Francie, Belgie a Polska. Americký velvyslanec v Izraeli Mike Huckabee, dlouholetý zastánce osad, už v srpnu označil osadníky, kteří přes týden obléhali domy ve vesnici Kusra, za „izraelské teroristy“. V rozhovoru pro izraelskou televizi to pak obhajoval slovy, že „lijí benzín do ohně“.
Herzogova omluva má malou váhu, pokud za útoky nepřichází trest. Izraelská lidskoprávní organizace Ješ Din sleduje od roku 2005 policejní vyšetřování útoků Izraelců na Palestince na Západním břehu. Z 1 701 případů, které do konce roku 2024 sledovala, skončilo 93,8 % uzavřených vyšetřování bez obžaloby a odsouzením skončila 3 %, uvádí její přehled z ledna 2025. Ve dvou třetinách útoků, které Ješ Din v roce 2024 zdokumentoval, napadení Palestinci policii vůbec nic neohlásili.
Smotrič a Ben Gvir zůstávají v Knesetu
Za osadnickou politiku odpovídají v Netanjahuově vládě dva muži, kteří v osadách sami žijí. Ministr financí Becalel Smotrič má v ministerstvu obrany na starosti civilní správu Západního břehu, a tedy i stavební plány osad. Ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir řídí policii. Jejich strany, Náboženský sionismus a Ocma jehudit, mají po volbách 6 a 7 poslanců, celý Netanjahuův blok 53 ze 120, podle konečného sečtení ústřední volební komise. Smotrič ve volební noci řekl příznivcům, že opozice chce „zvrátit naši osadnickou revoluci v Judeji a Samaří“, a slíbil, že židovské osady vyrostou i v Gaze.
Opozice Gadiho Eisenkota má 48 mandátů a k většině by potřebovala arabské strany, jak jsme popsali v rozboru voleb. Eisenkot osadnické násilí i stavbu v koridoru E1 u Jeruzaléma kritizuje: E1 podle něj „teď ne“, protože „nás to stojí mezinárodní cenu“, řekl v srpnu deníku Jisra'el ha-jom. Palestinský stát ale odmítá. „Žádný palestinský stát neexistuje a ve vládě, kterou sestavíme, nevznikne,“ napsal na síti X 22. srpna v reakci na předsedu arabské strany Ra'am Mansúra Abbáse. Kdo po 7. říjnu 2023 uvažuje o dvou státech, je podle něj „blouznivec“.
Podobně mluví jeho spojenci. Naftali Bennett v červenci řekl izraelské televizi, že „nedovolí vznik palestinského státu“ a „nevzdá se území, tečka“. Avigdor Lieberman navrhuje, aby oblasti A a B, kde žije většina Palestinců, spravovalo Jordánsko a Izrael si ponechal plnou kontrolu nad oblastí C, tedy nad zhruba 60 % Západního břehu. Jediná židovská strana, která o dvou státech mluví, jsou Demokraté Jaira Golana s osmi poslanci. Golan uznání Palestiny v roce 2025 označil za „krajně škodlivé“ a prosazuje „oddělení“ od Palestinců, které podle něj může, ale nemusí vést ke dvěma státům.
V parlamentu se tyto postoje ukázaly už dřív. V červenci 2024 Kneset 68 hlasy proti 9 přijal rezoluci, že palestinský stát by byl pro Izrael „existenční hrozbou“. Pro hlasovala koalice, strana Bennyho Ganca a Liebermanův Jisra'el bejtenu. Strana Jaira Lapida a labouristé nehlasovali, proti byly jen arabské strany.
Anexi zastavil Trump, osady ne
Formální anexi Západního břehu dnes brzdí hlavně Washington. Donald Trump v září 2025, když evropské státy uznávaly Palestinu, prohlásil, že Izraeli anexi nedovolí. Osady, outposty ani násilí jeho administrativa nezastavila a vláda v Jeruzalémě za tu dobu legalizovala desítky outpostů. Anexe, kterou Kukovi žáci chtějí, tak postupuje bez zákona: kopec po kopci a pastvina po pastvině.
Na tom, kdo bude Izrael příští roky řídit, záleží hlavně v tom, zda stát bude útoky trestat a outposty bourat, nebo je dál legalizovat. Na tom, že Palestinci nemají dostat vlastní stát, se většina židovských stran v novém Knesetu shoduje.
Z čeho vycházíme
Počty osadníků jsou z číselníku obcí izraelského statistického úřadu (stav na konci roku 2024, okres Judea a Samaří, bez východního Jeruzaléma). Outposty a jejich rok vzniku jsou ze seznamu Peace Now aktualizovaného 19. 10. 2026. Útoky osadníků pocházejí z databáze OCHA (stav k 30. 9. 2026, za leden až 19. říjen 2026 z týdenní zprávy OCHA). Všechny počty v textu a v grafech jsme spočítali skripty, které jsou u článku. Text navazuje na komentář Břetislava Turečka v Lidových novinách z 22. 10. 2026; citace Cviho Jehudy Kuka a Dova Liora jsme ověřili v původních zdrojích a přeložili z angličtiny.
