Školky, byty, dávky: co české strany slibují a co mezinárodní data říkají, že funguje

Vezměte volební programy českých stran, zakryjte loga a přečtěte si kapitoly o rodině. Poznat, čí je která, bude nečekaně těžké: víc míst ve školkách, podpora prvního bydlení pro mladé rodiny, vyšší nebo pružnější rodičovský příspěvek – tohle slibují skoro všichni. Jediný skutečný ideový spor se vede o to, zda k řešení tlaku na pracovní trh a důchody patří i pracovní migrace.

Shoda ovšem nezaručuje, že jde o správný recept. Systematický přehled 57 kvaziexperimentálních studií politik zavedených od roku 1970 dovoluje jednotlivé sliby hodnotit podle měřeného účinku, nikoli podle jejich politické přitažlivosti.

Peníze mění datum narození, ne počet dětí

Peněžní pobídky – porodné, jednorázové příspěvky – mívají malý nebo krátkodobý vliv a často posunou plánovaný porod v čase. Průběžné transfery mohou účinkovat lépe než jednorázový bonus, ale výsledky se liší podle země a skupiny rodičů. Nejkonzistentnější kladné výsledky našel přehled Bergsvik, Fauske a Hartové u dostupné péče o děti a některých univerzálních transferů. U rodičovské dovolené jsou zjištění smíšená. U bytové politiky přehled nenašel jedinou studii, která by splnila jeho přísná kritéria kauzálního hodnocení — to není důkaz, že bydlení nehraje roli, ale důkazní mezera.

Polský program Family 500+ dobře ukazuje rozdíl mezi dvěma cíli, které se v debatě směšují. Výrazně snížil chudobu rodin s dětmi, ale jeho dlouhodobý vliv na počet narozených zůstává sporný a počáteční zvýšení plodnosti nevydrželo. Opatření tedy může být úspěšnou sociální politikou, i když není úspěšnou politikou populační.

Tři místa, kde Česko prohrává s evropským průměrem

První: v institucionální péči je u nás zhruba 5 % dětí do tří let, evropský průměr se blíží 35 %. Sedminásobný rozdíl – a právě dostupnost rané péče patří k opatřením s nejlépe doloženým účinkem.

Druhé: české matky se vracejí do práce mezi nejpozději v celé EU, což prodlužuje kariérní přestávky a zvyšuje cenu, kterou žena za dítě platí.

Třetí: česká rodičovská neobsahuje žádnou nepřenosnou část pro otce srovnatelnou se skandinávským modelem. Dvoutýdenní otcovská je příliš krátká na to, aby změnila, kdo doma dlouhodobě pečuje – a ženy se symetričtěji sdílenou péčí mají podle výzkumu statisticky vyšší plodnost (viz Skandinávská past).

K tomu se přidává bydlení: jeho nedostupnost koreluje se starším věkem matky při prvním dítěti a starší věk znamená v průměru méně dětí celkem (souvislostem se věnuje celá kapitola Nedostupnost bydlení).

Migrace řeší pracovní trh, ne porodnice

Migrace plodnost nezvedne. Řeší jiný, souběžný problém: prázdná místa na pracovním trhu a rostoucí zátěž důchodového systému. Země, kam systematicky přichází kvalifikovaná pracovní síla, vykazují nižší tlak na sociální systémy – účinek ovšem závisí na věku, vzdělání a délce pobytu příchozích, ne na migraci jako heslu. Kanada na tomto přiznání postavila celou strategii (víc ve srovnání čtyř zemí).

Slib, který v debatě chybí: spočítat to

Z české debaty téměř úplně chybí kvantifikace. Žádná strana nepředstavila model, který by řekl: tahle sada opatření zvýší plodnost o tolik a bude stát tolik. Bez toho zůstávají demografické sliby gestem – třeba i upřímně míněným.

Realistická volba pro budoucí vládu přitom nestojí mezi „dosáhnout 2,1" a „nedělat nic". Stojí mezi investicí do podmínek pro rodiny s vědomím, že plodnost zůstane pod 1,7, a kombinací skromnějšího rodinného programu s reformou důchodového věku a řízenou pracovní migrací. Obojí se dá obhájit. Jen to zatím nikdo nahlas neřekl voličům.