DataTimes.czSolidarita a její meze
Momenty, kdy Václav Havel stál na straně slabších – a kdy jeho humanismus selhal
Kulisák, který psal hry
Kvůli buržoaznímu původu nesměl po roce 1948 studovat. Vyučil se chemickým laborantem a maturitu složil o rok později na večerní škole. Od roku 1960 pracoval v pražském Divadle Na zábradlí – nejdřív jako jevištní technik, pak jako dramaturg a asistent režie. Ve 27 letech tam měla premiéru jeho Zahradní slavnost, absurdní hra o mladíkovi Hugu Pludkovi, který si osvojí úřední frázi tak dokonale, že ho nakonec nepoznají ani vlastní rodiče. Dálkově přitom vystudoval dramaturgii na DAMU.
Sudy v trutnovském pivovaru
Po okupaci v roce 1968 se stal zakázaným autorem. Bez zaměstnání mu hrozilo stíhání za takzvané příživnictví, a tak v roce 1974 nastoupil jako pomocný dělník do pivovaru v Trutnově. Necelý rok tam válel sudy. Zkušenost proměnil v aktovku Audience (1975): poprvé v ní vystupuje Ferdinand Vaněk, intelektuál, kterého sládek přemlouvá, aby na sebe donášel. Nejznámější je nahrávka, v níž Vaňka mluví Havel a sládka Pavel Landovský – v roce 1979 ji vydalo exilové vydavatelství Šafrán. O vzniku hry natočili Jan a Adam Novákovi v roce 2009 dokument Občan Havel přikuluje. Nejznámější fotografii Havla z pivovaru pořídil jeho spolupracovník Karel Hádek. Režim ho předtím tři a půl roku věznil na plzeňských Borech, v roce 1980 ho připravil o občanství a donutil k emigraci.
Charta 77 a honička s StB
Ve 40 letech spoluformuloval Chartu 77 a stal se jedním z jejích tří prvních mluvčích. Šestého ledna vezl s Ludvíkem Vaculíkem a Pavlem Landovským, který řídil, přes 200 podepsaných obálek do Federálního shromáždění. StB je v Dejvicích zastavila a všechny tři zatkla. „To nám ten boj za lidská práva pěkně začíná,“ řekl Havel. Režim odpověděl Antichartou: 28. ledna ji v Národním divadle podepisovali herci a umělci, podle tehdejších oficiálních údajů přes 7 000 lidí, mezi nimi i Jiřina Bohdalová. Část signatářů později tvrdila, že nevěděla, co podepisuje.
Čtyři a půl roku za obranu stíhaných
V dubnu 1978 spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Ten dokumentoval a zveřejňoval případy lidí, které režim stíhal v rozporu s vlastními zákony. Ve 43 letech za to Havla odsoudili za podvracení republiky na 4,5 roku vězení. Výkon trestu přerušili v únoru 1983, když onemocněl těžkým zápalem plic. Z vězení psal své ženě Olze – směl jeden dopis týdně, zhruba na čtyři strany, a vše četla cenzura. Vedle osobních vzkazů v nich rozvíjel filozofické úvahy o smyslu lidské existence a odpovědnosti. Knižně vyšly jako Dopisy Olze v roce 1985 v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu. Naposledy seděl od ledna do května 1989, půl roku před sametovou revolucí.
Amnestie pro 23 tisíc vězňů
Tři dny po zvolení prezidentem řekl v novoročním projevu, že „žijeme ve zkaženém mravním prostředí“, a ohlásil širokou amnestii. Z věznic odešlo přes 23 tisíc z 31 tisíc vězňů. Netýkala se vražd, znásilnění a zneužití pravomoci. Odsouzení podle Havla prošli „pokleslou justicí, jež zkracovala jejich práva“. Média pak amnestii spojovala s prudkým růstem kriminality – v roce 1990 evidovala policie zhruba o 80 procent víc trestných činů než před listopadem 1989. Veřejná bezpečnost přitom měla podstav lidí i zastaralé vybavení a zloděje lákaly byty nově vybavené videi a moderními rádii; na Praze 4 se jen za první čtvrtletí ukradlo zhruba třikrát víc aut než před revolucí. Studie kriminologů z roku 1991 ale ukázala, že amnestovaní se podíleli na 8 procentech objasněných trestných činů a amnestie rozhodujícím faktorem nebyla.
Odsun Němců nazval mstou
Při návštěvě německého prezidenta Richarda von Weizsäckera řekl, že Němci byli po válce vyhnáni nikoli na základě prokázané individuální viny, ale jako příslušníci národa – a že šlo o mstu, ne o trest. Omluvu napsal už v listopadu 1989, ještě jako soukromá osoba, v dopise Weizsäckerovi. Odsun v něm označil za hluboce nemorální čin. Když dopis v lednu 1990 zveřejnilo komunistické Rudé právo, následovalo několik veřejných protestů, Havlovu popularitu to ale výrazně nepoškodilo.
Konec trestu smrti
Federální shromáždění zrušilo trest smrti a nahradilo ho výjimečným trestem. Zákon č. 175/1990 Sb. podepsal i Havel a už uložené tresty smrti se změnily na doživotí. Poslední poprava v Československu proběhla necelý rok předtím, 8. června 1989 v Bratislavě. Od roku 1918 bylo popraveno 1 207 lidí.
Nobelovka pro Su Ťij
Navrhl na Nobelovu cenu míru barmskou opoziční političku Aun Schan Su Ťij, tehdy v domácím vězení. Cenu za rok 1991 dostala „za nenásilný boj za demokracii a lidská práva“ – Havel sám patřil k favoritům. Později se stala kontroverzní: jako faktická šéfka vlády nezastavila ani neodsoudila vojenské tažení proti Rohingům, po kterém od srpna 2017 uprchlo do Bangladéše přes 700 tisíc lidí, a v roce 2019 obhajovala Myanmar před soudem v Haagu proti obvinění z genocidy. Amnesty International jí odebrala své ocenění. Havel se těchto událostí nedožil.
Lety: i Romové byli oběťmi holocaustu
V 58 letech přijel do Let u Písku. V tamním táboře v letech 1942–1943 věznili 1 308 Romů, 327 jich zemřelo a přes 500 skončilo v Osvětimi. Za jeho přítomnosti odhalili kamenný památník s romsko-českým nápisem „Ma bisteren – nezapomeňte“. V projevu řekl, že i Romové byli oběťmi holocaustu, a připomněl, že místo za komunismu zakryl vepřín. Velkovýkrmna tam stála ještě dalších 22 let. Stát ji vykoupil až v letech 2017–2018 za zhruba 450 milionů korun, zbourala se v roce 2022 a na jaře 2024 se na místě otevřel památník holocaustu Romů a Sintů.
Morálka není zbytná
Ve 61 letech, devět dní po demisi Klausovy vlády kvůli aféře s fiktivními sponzory ODS, promluvil v Rudolfinu k oběma komorám parlamentu. Řekl, že pod hávem „liberalismu bez přívlastků“ byly morálka, slušnost a solidarita odsunuty do „nadstavby“, jako by šlo o ozdobu, bez které se základna obejde – „aby se posléze ukázalo, že už není co kořenit: základna je protunelována“. Varoval, že nejúspěšnějšími se stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději. Upozornil také, že ceny rostou rychleji než důchody a sociální dávky.
Nálety „výlučně humanitární“
Ve 62 letech podpořil 78 dní trvající bombardování Jugoslávie, které NATO kvůli Kosovu vedlo bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. V textu, který pod jeho jménem otiskly La Repubblica a Le Monde, stojí, že nálety nejsou vyvolány hmotným zájmem: „Jejich povaha je výlučně humanitární.“ V kanadském parlamentu týž den zásah obhajoval tím, že lidská práva stojí nad právy států. Kritika míří na chybějící mandát OSN a na civilní oběti: podle Human Rights Watch nálety zabily zhruba 500 civilistů a NATO v některých případech porušilo mezinárodní humanitární právo. Spojení „humanitární bombardování“, které se s ním dodnes pojí, ale nepoužil. V roce 2004 ho označil za obskurní a odmítl, že by ho kdy vyslovil: „mám – troufám si tvrdit – vkus“. Samotné nálety hájil i později – v roce 2003 v rozhovoru pro kosovskou agenturu KosovaLive řekl, že srbským divadelníkům odpověděl, že bombardován je jejich režim, který zabíjí jejich krajany.
Hleďme i na druhé
V 63 letech v novoročním projevu připomněl, že každý z nás je i obyvatelem Země a nese za její osud díl odpovědnosti: „Vím, jak to zní nepopulárně, ale nemohu si pomoct: nejvíc ublížíme sami sobě, když se budeme starat jen sami o sebe.“ Pokračoval, že nám nesmí být jedno, co se děje kolem nás.
Dopis osmi: podpora války v Iráku
Tři dny před koncem mandátu, v 66 letech, podepsal Václav Havel a s ním španělský premiér José María Aznar, portugalský premiér José Manuel Durão Barroso, italský premiér Silvio Berlusconi, britský premiér Tony Blair, maďarský premiér Péter Medgyessy, polský premiér Leszek Miller a dánský premiér Anders Fogh Rasmussen otevřený dopis „Evropa a Amerika musí stát pospolu“. Irácký režim a jeho zbraně hromadného ničení v něm označili za zjevnou hrozbu pro světovou bezpečnost. Havel byl mezi nimi jediný prezident a podepsal bez vědomí a souhlasu vlády. Dopis rozdělil Evropu. V té době se početná skupina zemí z bývalého totalitního bloku ucházela o členství v Evropské unii a francouzský prezident Jacques Chirac těm kandidátům, kteří podpořili válku v Iráku, vzkázal, že promeškali dobrou příležitost mlčet. Z Dopisu osmi to byly Česko, Polsko a Maďarsko. Kritika se opírá hlavně o to, že zbraně hromadného ničení se nenašly: podle zprávy Iraq Survey Group z roku 2004 neměl Irák žádné zásoby chemických ani biologických zbraní. Havel přesto v září 2003 řekl, že invaze „byla morálně ospravedlnitelná“. Podpis vysvětloval časovým tlakem a doporučením ministerstva zahraničí.
Za Liou Siao-poa a Chartu 08
Čínská Charta 08 z prosince 2008 navazovala na Chartu 77 – podle Havla si ji vzala za vzor. Jednoho z jejích autorů, literárního kritika Liou Siao-poa, odsoudili na Vánoce 2009 na 11 let vězení. O necelé dva týdny později přinesl tehdy třiasedmdesátiletý Havel s biskupem Václavem Malým a Pavlem Landovským na čínské velvyslanectví v Praze dopis za jeho propuštění. Nikdo jim neotevřel, a tak dopis vhodili do schránky. Spolu s Desmondem Tutuem pak Lioua nominoval na Nobelovu cenu míru. Získal ji v roce 2010 a předávala se prázdné židli. Ve vazbě zůstal až do smrti: rakovinu jater mu diagnostikovali v květnu 2017, v pokročilém stadiu. Čína ho nepustila na léčbu do ciziny, přestože němečtí a američtí lékaři, které nemocnice přizvala, převoz považovali za možný. Zemřel 13. července 2017 v nemocnici v Šen-jangu, bylo mu 61 let. Podle předsedkyně Norského Nobelova výboru Berit Reiss-Andersenové nese čínská vláda za jeho předčasnou smrt těžkou odpovědnost.
Jméno se mění, odkaz zůstává
Zemřel na Hrádečku v 75 letech. Jeho jméno nese pražské letiště, budova Evropského parlamentu ve Štrasburku i cena Rady Evropy za lidská práva. Knihovna, která nesla jeho jméno, se v září 2026 po sporech ve vedení přejmenovala na 1. prezidentská knihovna – Dagmar Havlová jí odvolala souhlas s užíváním jména. Licenci k jeho dílu předává Městské knihovně v Praze. Na samotném odkazu to nic nemění: v zářijovém průzkumu ho Češi znovu označili za nejlepšího prezidenta po roce 1989.
