Vymíráme. To je prostě fakt
Česká plodnost je nyní druhá nejnižší v naší moderní historii. Premiér Babiš to chce zvrátit, ale nemá šanci. Tzv. vymírání je totiž nová normalita skoro všude.
audio doplníme
Český statistický úřad uvádí, že úhrnná plodnost v Česku za rok 2025 dosáhla 1,28 dítěte na ženu – chcete-li lepší představu, na čtyři ženy dnes připadá v průměru pět dětí. Číslo zaznělo už v pondělí 27. dubna 2026 v Poslanecké sněmovně, na kulatém stole s názvem Cesta k udržitelnému demografickému vývoji, a zaskočilo i lidi, kteří se počítáním narozených živí: leží totiž pod nejpesimističtějším scénářem, s nímž ČSÚ vstupoval do svých projekcí. (Co přesně tenhle ukazatel měří a proč se v něm smějí děti dělit na setiny, rozebíráme v samostatném explaineru.)
Samotná plodnost 1,28 přitom není historické minimum – v nejistotě devadesátých let klesla až k 1,13. Skutečný rekord leží jinde. V roce 2025 se živě narodilo 77 636 dětí, nejméně v historii celoplošného statistického zjišťování, které na našem území začíná rokem 1785.
Ani tento začátek ale není dílem jediného panovníka. Marie Terezie nařídila patentem z roku 1753 každoroční soupis obyvatel a v roce 1754 proběhlo první sčítání v celé monarchii. Stát potřeboval znát počet a rozmístění obyvatel kvůli správě, daním, hospodářství i armádě. Josef II. na reformy své matky navázal: patentem z 20. února 1784 nařídil povinné a jednotnější vedení matrik narozených, oddaných a zemřelých také pro potřeby veřejné správy. Od roku 1785 se zápisy pořizovaly do sjednocených formulářů, a právě odtud vede souvislá řada, s níž dnes pracuje ČSÚ.
Jak se to mohlo stát? Sešly se dvě věci najednou. Ta první je vidět: slabá plodnost. Ta druhá je tišší – slabé ročníky matek. Děti si dnes nejčastěji pořizují ženy narozené přibližně mezi lety 1990 a 2000, jenže právě tehdy, během ekonomické transformace, se rodilo citelně méně dětí než v předchozích dekádách. Žen v nejplodnějším věku je proto dnes prostě málo a dnešní propad je zčásti jen ozvěnou toho třicet let starého. „Kromě výrazného poklesu plodnosti stojí za úbytkem narozených v posledních letech částečně i věková skladba současných rodiček," potvrzuje Terezie Štyglerová, vedoucí oddělení demografické statistiky ČSÚ.
Co z klesající křivky plyne? Demografové Michael Geruso a Dean Spears v analýze publikované na začátku roku 2026 v Journal of Economic Perspectives shrnují aritmetiku, která se týká každého, kdo počítá s důchodem: stále méně pracujících bude financovat penze a zdravotní péči stále početnější generace seniorů. Bez strukturálních změn nebo masivní migrace z téhle pasti cesta nevede.
Andrej Babiš na to odpověď má. Ještě jako lídr opozičního ANO v předvolební kampani prohlásil, že prioritou má být porodnost 2,1 dítěte na ženu – tedy návrat k hranici, na níž se populace sama obnovuje. Zní to jako poctivá politika: pojmenovat cíl, dát mu číslo. Má to jediný háček. Nic podobného se za posledních třicet let nepovedlo žádné bohaté zemi světa. Ostatně do programového prohlášení vlády z 5. ledna 2026 se číslo 2,1 už nedostalo; zůstala jen slova o tom, že mladí lidé mají moci „plánovat budoucnost, zakládat rodiny a mít dostupné bydlení".
Vláda si tak vybrala cíl, který neumí přímo řídit. Podstatnější otázka přitom zní jinak: Jak pomoci lidem, kteří děti chtějí, aby je skutečně mít mohli? Odpověď neslibuje jedno působivé číslo, zato vede ke konkrétním překážkám, jako jsou nedostupné bydlení, chybějící péče o malé děti nebo obtížné slaďování práce a rodiny.
Co by muselo nastat
Vezměme přesto Babišovo číslo vážně – možná vážněji, než ho myslel on sám. Aby se splnilo, musela by česká plodnost během jednoho či dvou volebních období vyrůst z 1,28 na 2,10, tedy o 0,82 dítěte na ženu. Chtěli jsme vědět, jestli se něco takového vůbec někdy někde stalo.
Prošli jsme proto data vysokopříjmových zemí s více než milionem obyvatel a sledovali, jak se jejich úhrnná plodnost měnila v pětiletých a desetiletých oknech. Příklad: Francie měla v roce 1990 plodnost 1,78 a v roce 2000 plodnost 1,89 – nárůst o 0,11 dítěte (ano, statistický ukazatel dovoluje dělit děti na setiny). Náš výpočet obsahuje 621 pětiletých a 732 desetiletých oken. Každá linka v následujícím grafu spojuje skutečnou hodnotu na začátku a na konci jednoho z nich; průběh mezi oběma body z dat neodvozujeme, protože není pro celkový výsledek podstatný.
Hledáme největší nárůst, jaký se kdy podařil.
Jak velký obrat dokázaly bohaté země
Hledáme největší nárůst, jaký se kdy podařil
Nejvyšší pětiletý nárůst patří Novému Zélandu v letech 2002–2007: +0,29 dítěte na ženu. Země tehdy zavedla placenou rodičovskou dovolenou a postupně balík Working for Families, který zvýšil podporu rodin. Graf ale neprokazuje, jakou část růstu tato opatření způsobila.
Podklad: New Zealand TreasuryZa deset let se vějíř rozevře víc: rozdíly mezi počátkem a koncem sledovaných období jsou větší, směrem nahoru i dolů. Převládají poklesy.
Nejvyšší růst zaznamenalo Rusko v letech 2005–2015, +0,48, ani ten se nepřiblížil cíli premiéra Babiše +0,82.
Od roku 2007 stát nabízel rodinám po narození druhého či dalšího dítěte vysoký příspěvek využitelný zejména na bydlení, vzdělání nebo penzi matky a zvýšil také další dávky. Nelze však tvrdit, že zafungovalo jedno konkrétní opatření: růst provázelo ekonomické zotavení i jiné načasování porodů.
Podklad: Sociální fond RuskaNejvyšší nárůst v tomto souboru: +0,48. Od roku 2007 stát nabízel rodinám po narození druhého či dalšího dítěte vysoký příspěvek využitelný zejména na bydlení, vzdělání nebo penzi matky a zvýšil také další dávky. Nelze tvrdit, že zafungovalo jedno konkrétní opatření: současně se měnila ekonomika i načasování porodů.
Podklad: Sociální fond RuskaNárůst +0,44 provázela dostupná péče o děti, rodičovská vázaná na příjem a nepřenosné měsíce pro otce. Politiky snížily překážky rodičovství, ale vzestup se neudržel.
Daňové úlevy, zvýhodněné úvěry a podpora rodin doprovázely nárůst +0,40. Z dat zatím nelze oddělit trvale vyšší počet dětí od dřívějšího načasování porodů.
Také Česko zažilo nárůst +0,40, aniž by mělo jednu mimořádnou pronatalitní reformu. Je to varování před přisuzováním celé změny jedinému opatření.
Cesta z 1,28 na 2,10 leží výrazně nad všemi pozorovanými okny. Rodinná politika může odstraňovat překážky, ale dostupná data nedokládají nástroj, který by takový skok spolehlivě vyvolal.
Švédský případ: silný růst, který se neudržel
Pro českou debatu je nejzajímavější Švédsko. V Michalově výpočtu vzrostla jeho úhrnná plodnost mezi lety 2000 a 2010 o 0,44 dítěte na ženu. Nejde o absolutní rekord celého desetiletého souboru – vyšší změnu v něm zaznamenalo Rusko mezi lety 2005 a 2015. Švédsko je však podstatnější pro hodnocení politik, které se běžně doporučují také Česku. Připomeňme: Andrej Babiš potřebuje téměř dvojnásobek švédského vzestupu, nárůst o 0,82 dítěte.
Co Švédsko udělalo? Zavedlo opatření, díky nimž se párům vyplatilo mít děti relativně rychle po sobě – konkrétně druhé dítě do dvou let po narození prvního. Rodiče, kteří lhůtu stihli, si udrželi nárok na rodičovské dávky odvozené od předchozího příjmu. K tomu země vybudovala síť dostupných veřejných jeslí a školek, zavedla rodičovskou dovolenou vázanou na výdělek a postupně přidala takzvané tatínkovské měsíce – část dovolené vyhrazenou výhradně otcům.
Proč nárůst nevydržel
Po vrcholu v roce 2010 švédská plodnost opět klesala. V roce 2023 dosáhla 1,45 dítěte na ženu, v roce 2025 se odhaduje podobně; pokles zrychlil zejména po roce 2021. Důvod byl dvojí. Zaprvé ekonomická nejistota – když se lidem zhorší vyhlídky, děti odkládají. A zadruhé, což je podstatnější: velká část nárůstu byl takzvaný tempo efekt. Politika totiž dokáže ovlivnit, kdy lidé děti mají, ale jen velmi omezeně, kolik jich mají za celý život. Je to jako s posílením ranních vlaků: špička zhoustne, ale celkový počet cestujících za rok se nezmění. Švédové děti nepořídili navíc, jen dřív. Když se přeskupené načasování vyčerpalo, číslo spadlo zpátky. (Švédskému příběhu a jeho poučení pro Česko se podrobně věnujeme v článku Skandinávská past.)
Téměř dvojnásobek švédského vzestupu
Babišův cíl – nárůst o 0,82 dítěte na ženu – je téměř dvojnásobkem švédského vzestupu. Švédsko přitom svého maxima dosáhlo s infrastrukturou péče budovanou desítky let a ve společnosti s dlouholetou praxí rovnosti žen a mužů. Česko nemá připraveno ani jedno. Číslo 2,1 je hausnumero.
Číslo, které politici nechtějí slyšet
Výzkumnice Janna Bergsvik, Agnes Fauske a Rannveig Kaldager Hart zpracovaly systematický přehled rodinných politik, v němž prošly téměř dvacet tisíc záznamů a do výsledného srovnání zařadily 57 studií od roku 1970. Nejvíce konzistentní kladné účinky našly u dostupné péče o děti a některých pravidelných příspěvků rodinám, například přídavků na děti. U rodičovské dovolené jsou výsledky smíšené a účinek jednorázových pobídek, jako je porodné, bývá krátkodobý. Zkrátka ani tento přehled, ani historická zkušenost bohatých zemí nenalezly politiku, která by z nízké plodnosti zajistila trvalý návrat na 2,1. (Co ze čtyř dekád zahraničních politik skutečně funguje, srovnáváme v článku o Švédsku, Francii, Maďarsku a Kanadě.)
Plodnost hluboko pod dvěma dětmi na ženu je nový normál bohatého světa – žádná přechodná anomálie, kterou správná vláda opraví.
Stát přitom má co dělat. Smysluplná otázka ovšem zní jinak než v kampani: Jak pomoci lidem, kteří děti chtějí, aby je skutečně mít mohli?
Právě tady je v příběhu současné vlády pozoruhodný rozpor. Andrej Babiš je jako jeden z konečných vlastníků Hartenberg Holding majetkově spojen se skupinou FutureLife, která provozuje kliniky asistované reprodukce. Ministr Boris Šťastný zase podle svého vládního životopisu do roku 2025 působil ve společnostech zaměřených na Alzheimerovu nemoc, geriatrickou a dlouhodobou péči. Oba tedy dobře znají služby, po nichž s demografickou změnou roste poptávka. Soukromá klinika nebo pobytové zařízení ovšem řeší situaci konkrétního klienta, který se k jejich službám dostane; nenahradí dostupné bydlení, péči o děti ani dlouhodobou péči dosažitelnou pro celou společnost. Zkušenost s takovými obory by mohla pomoci státu připravit systémovou odpověď, v dosavadním plánu vlády ji však nevidíme.
Co data říkají o tom, co lidé chtějí
„Z našich dat dlouhodobě vidíme, že ideální představa o velikosti rodiny se u mladých lidí příliš nemění - většinou chtějí dvě děti," říká demografka Anna Šťastná z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. „K propadu porodnosti nedochází proto, že by lidé rodinu programově odmítali, ale proto, že narážejí na zcela reálné bariéry při snaze tento svůj ideál naplnit."
Zbývá tedy otázka, co lidem v naplnění toho přání brání. Bydlení, na které nedosáhnou. Jesle a školky, do kterých se nedá dostat. Trh práce, kde odchod na rodičovskou pořád bolí víc ženy než muže. Úřady, které místo pomoci odrazují. A společenská atmosféra, která matky – zejména samoživitelky – kárá, místo aby je podporovala. (Která z těch překážek podle mezinárodních dat váží nejvíc a co z toho slibují české strany, rozebíráme v článku Školky, byty, dávky.)
Slib bez plánu
Babišovo číslo „dvě celé jedna“ zaznělo jako politická odpověď na demografickou situaci a v kampani se jistě dobře vyjímá. Nic konkrétního za ním ale není: žádná analýza ani plán, z nichž by bylo patrné, že vláda ví nebo alespoň tuší, jak se z velmi nízké hodnoty 1,28 dostat na 2,10. Samotným oznámením cíle se na vývoji nic nezmění.
Přitom je dobře zdokumentováno, co by lidem skutečně pomohlo: kapacity v jeslích a školkách, dostupné bydlení pro mladé rodiny, vymahatelné výživné, flexibilní pracovní úvazky, rovnoměrněji rozdělená péče mezi muže a ženy. Na hranici 2,1 tahle opatření Česko nevrátí. Ale mohou pomoci lidem, kteří děti chtějí, aby je mít mohli.
O dvě stě čtyřicet let později má stát data přesnější než kdykoli předtím. Zbývá maličkost: začít podle nich vládnout.