Dvě děti na ženu. Babiš slibuje zázrak, který nikdo na světě nesvedl - a nedokáže to ani on

Česká plodnost je nyní druhá nejnižší v naší moderní historii. Premiér Babiš to chce zvrátit, ale nemá šanci. Tzv. vymírání je totiž nová normalita skoro všude.

V pondělí 27. dubna 2026 se v Poslanecké sněmovně sešli experti a expertky z oblasti demografie, politici, političky a také odborní úředníci u kulatého stolu s názvem Cesta k udržitelnému demografickému vývoji. Zaznělo tam číslo, které zaskočilo i odborníky: úhrnná plodnost v Česku za rok 2025 se odhaduje na 1,28 dítěte na ženu.

To samo o sobě není historické minimum plodnosti - v devadesátých letech klesla až na 1,13. Historický rekord leží jinde: v roce 2025 se živě narodilo 77 636 dětí, nejméně od roku 1785 - tedy od dob Josefa II., který zavedl celoplošné statistické zjišťování jako součást svých osvícenských reforem. Tentokrát se sešly dvě věci najednou - slabá plodnost a slabá generace potenciálních matek. Děti si dnes nejčastěji pořizují ženy narozené přibližně v letech 1990 až 2000. Jenže právě tato desetiletí jsou v porodních statistikách poznamenána postupným prudkým propadem - v důsledku ekonomické transformace po roce 1989 se rodilo citelně méně dětí než v předchozích dekádách. Žen v nejplodnějším věku je proto nyní výrazně méně. „Kromě výrazného poklesu plodnosti stojí za úbytkem narozených v posledních letech částečně i věková skladba současných rodiček," potvrzuje Terezie Štyglerová, vedoucí oddělení demografické statistiky ČSÚ.

Co to v praxi znamená? Demografové Michael Geruso a Dean Spears v analýze publikované v Journal of Economic Perspectives na začátku roku 2026 shrnují, že společnosti s nízkou plodností čelí rostoucímu tlaku na financování důchodových systémů a zdravotní péče - méně pracujících musí zajišťovat stále početnější generaci důchodců. Bez strukturálních změn nebo masivní migrace není z této pasti úniku.

Andrej Babiš na to má odpověď. Ještě jako lídr opoziční ANO v předvolební kampani prohlásil, že prioritou má být porodnost 2,1 dítěte na ženu. Jenže je to odpověď chabá a nekompetentní. Ostatně tato formulace se později do programového prohlášení ani nedostala: Vláda ANO ve svém prohlášení z 5. ledna 2026 uvádí, že chce, aby mladí lidé mohli „plánovat budoucnost, zakládat rodiny a mít dostupné bydlení". Konkrétní cíl 2,1 dítěte na ženu v dokumentu uveden není.

Co by muselo nastat

Co původně myslel Andrej Babiš oním číslem 2,1 dítěte na ženu. Čistě teoretická úvaha, bez realistického základu. Tedy nic, co by mohlo nastat. Za jedno či dvě volební období by totiž musela česká plodnost vzrůst z 1,28 na 2,10 - jenže takový nárůst nemá v dějinách bohatých zemí obdoby.

Prošli jsme data ze všech členských zemí OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), tedy více než čtyřiceti bohatých a středně bohatých zemí světa, za posledních třicet let. Pro každou zemi jsme vzali úhrnnou plodnost rok po roce a sledovali, jak se změnila vždy po pěti- a desetiletých skocích. Příklad: Francie měla v roce 1990 plodnost 1,78 a v roce 2000 plodnost 1,89 - to je nárůst o 0,11 dítěte (ano, statistický ukazatel dovoluje dělit děti na setiny). Takových měřených úseků jsme pro všechny země dohromady spočítali přes 1 500. Data jsou srovnatelná, protože úhrnná plodnost je standardizovaný ukazatel, který se počítá stejným způsobem ve všech zemích.

Hledali jsme největší nárůst, jaký se kdy podařil.

Rekord posledních třiceti let: Švédsko, konec devadesátých let až 2010

Švédský případ si zaslouží pozornost, protože ukazuje, že výsledky bývají skromnější a krátkodobější, než jak se v politické debatě obvykle říká. V roce 2010 dosáhlo Švédsko nejvyšší plodnosti za třicetiletou éru své moderní historie, konkrétně 1,97 dítěte na ženu. Oproti nejnižší hodnotě z přelomu tisíciletí šlo o nárůst zhruba o 0,47 dítěte. To je historický rekord bohatého světa za období posledních třiceti let. (Připomeňme, že Andrej Babiš chce dvojnásobek, nárůst plodnosti o 0,82 dítěte.)

Co Švédsko udělalo? Zavedlo opatření, díky nimž se párům vyplatilo mít děti relativně rychle po sobě - konkrétně druhé dítě do dvou let po narození prvního. Rodiče, kteří tuto lhůtu splnili, si udrželi nárok na rodičovské dávky odvozené od předchozího příjmu. K tomu Švédsko vybudovalo síť dostupných veřejných jeslí a školek, zavedlo rodičovskou dovolenou vázanou na výdělek a postupně přidalo takzvané tatínkovské měsíce - část dovolené vyhrazenou výhradně otcům.

Proč nárůst nevydržel

Po vrcholu v roce 2010 švédská plodnost opět klesala. V roce 2023 dosáhla 1,45 dítěte na ženu, v roce 2025 se odhaduje na podobné hodnotě. Pokles byl patrný zejména po roce 2021. Důvod byl dvojí. Zaprvé ekonomická nejistota - když se lidem zhorší finanční situace, odkládají děti. Zadruhé, a to je podstatnější: velká část nárůstu byl takzvaný tempo efekt. Demografové tím míní, že politika dokáže ovlivnit kdy lidé děti mají, ale jen velmi omezeně kolik jich mají celkem za život. Plodnost vzrostla, protože se přeskupilo načasování. Když přeskupení skončilo, číslo spadlo zpátky.

O sedmdesát procent výše než rekord

Babišův cíl - nárůst o 0,82 dítěte na ženu - leží o sedmdesát procent výše než tento švédský rekord. Švédsko přitom svého maxima dosáhlo s desetiletími budovanou infrastrukturou péče a ve společnosti, kde rovnost žen a mužů nebyla heslem, ale fungující praxí. Česko nic z toho připraveno nemá. Číslo 2,1 není ambiciózní cíl. Je to hausnumero.

Číslo, které politici nechtějí slyšet

Existuje rozsáhlá metaanalýza pronatalistických politik z posledních padesáti let. Závěr je konzistentní napříč studiemi: žádná bohatá země se dlouhodobě nevrátila na hodnotu 2,1. Ani Francie, která na rodinnou politiku vydává nejvíce v Evropě. Ani Skandinávie. Ani země, které zavedly masivní finanční pobídky.

Plodnost hluboko pod dvě děti na ženu je nový normál bohatého světa - nikoli přechodná anomálie, kterou správná vláda opraví.

To neznamená, že stát nemá co dělat. Znamená to, že si musí klást jiné otázky.

Ne: Jak dosáhneme 2,1?

Ale: Jak pomůžeme lidem, kteří děti chtějí, aby je skutečně mít mohli?

Co data říkají o tom, co lidé chtějí

„Z našich dat dlouhodobě vidíme, že ideální představa o velikosti rodiny se u mladých lidí příliš nemění - většinou chtějí dvě děti," říká demografka Anna Šťastná z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. „K propadu porodnosti nedochází proto, že by lidé rodinu programově odmítali, ale proto, že narážejí na zcela reálné bariéry při snaze tento svůj ideál naplnit."

Problém není v tom, co lidé chtějí. Problém je v tom, co jim v tom brání.

Dostupnost bydlení. Jesle a školky, do kterých se nelze dostat. Trh práce, kde odchod na rodičovskou stále bolí víc ženy než muže. Úřady, které místo pomoci odrazují. A společenská atmosféra, která matky - zejména samoživitelky - kárá místo toho, aby je podporovala.

Slib bez plánu

Babišův cíl 2,1 nezazněl jako výsledek analýzy. Zazněl jako politická odpověď na demografické číslo, které se dobře vyjímá v kampani.

Vláda zatím nepředstavila žádný konkrétní plán, jak se z 1,28 na 2,10 dostat. Žádný harmonogram. Žádná opatření s odhadem dopadu. Jen číslo.

Je přitom dobře zdokumentováno, co by skutečně pomohlo: kapacity v jeslích a školkách, dostupné bydlení pro mladé rodiny, vymahatelné výživné, flexibilní pracovní úvazky, rovnoměrnější rozdělení péče mezi muže a ženy. Tato opatření nevrátí Česko na 2,1. Ale mohou pomoci lidem, kteří děti chtějí, aby je mít mohli.

Zatím to tak nevypadá.

Zdroje: ČSÚ · odhad TFR 2025 z kulatého stolu PSP 27. 4. 2026 · Human Fertility Database · World Bank · OECD Family Database · vlastní analýza DataTimes · Geruso & Spears, Journal of Economic Perspectives, Winter 2026 · Jiřina Kocourková, PřF UK · Anna Šťastná, PřF UK · Terezie Štyglerová, ČSÚ · Programové prohlášení vlády ČR, 5. 1. 2026, vlada.gov.cz