Lékařů je nejvíc v novodobé historii. Ordinace přesto zavírají – rozhoduje věk, místo a úvazky

Lékařů v Česku přibývá. Podle časové řady ČSÚ o pracovnících ve zdravotnictví jich mezi roky 2020 a 2024 přibylo přes tři a půl tisíce – ze 45 252 na 48 781 fyzických osob. Přesto stejná země zažívá zavírání ordinací bez náhrady, měsíční čekání na pediatra a okresy, kde nový pacient praktika nesežene. Oba obrazy jsou pravdivé zároveň, protože celostátní součet o dostupnosti péče nevypovídá. Rozhoduje věk lékařů, jejich odbornost, skutečně odpracované úvazky a místo, kde ordinují.

Graf zároveň ukazuje druhou část problému: zatímco lékařů přibylo 7,8 %, počet všeobecných sester se za pět let prakticky nepohnul – 85 870 proti 86 580. Systém, který chce přesouvat práci z lékařů na ošetřovatelské týmy, zatím nemá na koho ji přesouvat.

Celkový součet zakrývá odchod jedné generace

Průměrnému praktickému lékaři pro dospělé je 55,6 roku a víc než 30 % praktiků už překročilo pětašedesátku. U dětských lékařů je průměrný věk ještě vyšší, blíží se 57 letům, a v důchodovém věku je 35 % z nich. Z těchto čísel plyne údaj, který rámuje celou kapitolu: do roku 2035 dosáhne důchodového věku zhruba 53 % všech praktiků (jak jsme číslo ověřovali a co znamená). Dosažení důchodového věku neznamená, že všichni odejdou – řada lékařů ordinuje i po pětašedesátce, zvlášť když nemá nástupce. Znamená to, že náhrada musí vznikat už dnes, protože příprava praktika trvá deset let od přijetí na fakultu.

Důsledky už nejsou hypotéza: za posledních pět let muselo 390 tisíc českých dětí hledat nového lékaře jen proto, že jejich pediatr skončil bez náhrady. Praktici a pediatři přitom tvoří vstupní filtr systému – co nevyřeší oni, skončí v dražších ambulancích specialistů a v nemocnicích.

Absolventů je skoro dvakrát víc. Jenže míří jinam

Vysvětlení „lékaři utíkají do zahraničí" data nepodporují. Lékařské fakulty dnes ročně opouští kolem 1 800 absolventů, téměř dvojnásobek stavu z roku 2001. Problém leží v rozmístění: mladí lékaři míří do fakultních nemocnic v Praze a Brně, zatímco ordinace praktika v pohraničí – kde se řeší všechno od angíny po sociální práci, v izolaci a bez zástupu – pro ně není lákavá ani za vyšší peníze. Rakouská zkušenost ukazuje, že na tuhle averzi platí spíš skupinové praxe a startovací podpora než plošné přidávání (podrobně zde). Vysoký krajský počet lékařů na obyvatele navíc nemusí znamenat dostupnou běžnou ordinaci – část pražských a brněnských lékařů poskytuje vysoce specializovanou péči pro celou republiku.

Sestry stárnou taky – a drží systém přesčasy

Méně viditelná část téže krize se týká sester. Průměrný věk sestry je 47 let a v dlouhodobé péči ještě víc; na 100 seniorů nad 65 let připadá v Česku 2,1 pracovníka péče proti průměru OECD 5,0. Systém dnes běží na přesčasech profese, která stárne spolu s lékaři a jejíž počty stagnují. Přitom právě sestry jsou jediná skupina, kterou lze na rozšířené kompetence – vedení chronických pacientů, předepisování běžných léků – připravit v řádu měsíců až let, ne dekád (jak to dělá Norsko).

Co zbývá, když nejde koupit čas

Nového praktika nelze vyrobit rychleji než za deset let. Vláda, která nastoupí v roce 2029, už proto nerozhoduje o tom, zda vlna odchodů přijde – jen o tom, co ji zmírní. Tři páky jsou známé: přenést část agendy z lékařů na sestry změnou kompetenční vyhlášky, směrovat rezidenční místa a podporu do regionů, kde primární péče mizí nejrychleji, a uvolnit lékařům čas digitalizací administrativy a telemedicínou (co už platí od ledna 2026).

Jestli to vláda myslí vážně, poznáme podle dat, která začne zveřejňovat: pracovní úvazky, věk a přijímání nových pacientů podle regionu a odbornosti, ne celostátní součty fyzických osob. Dostupnost péče v roce 2030 se nerozhodne v Praze u nejdražšího přístroje, ale v okresech, kde buď zůstane aspoň jeden pediatr, nebo žádný. A netýká se jen lékařů pro dospělé a děti – samostatnou kapitolou jsou zubaři, kde se dostupnost láme na smlouvách s pojišťovnami.