Počet obyvatel Česka se do poloviny století změní jen málo. Změní se však jeho vnitřní stavba: silné ročníky ze 70. let odejdou do důchodu a lidí v produktivním věku začne rychle ubývat.
Bez migrace by podle kontrolního scénáře ČSÚ žilo v Česku na konci století přibližně o 2,5 milionu lidí méně než ve střední variantě. Ani migrace v této variantě ale nezabrání růstu podílu seniorů.
53 % českých voličů bude v roce 2029 starších padesáti let – o devět procentních bodů víc než při volbách 2017. Generace, která rozhodla volby 2025, bude za čtyři roky menšinou. Velký přehled: věk, vzdělání, regiony.
Kolik dětí má průměrná Češka? 1,28, říká loňská statistika. Kolem 1,8, říkají data za generace, které už rodit skončily. Obě čísla jsou správně – každé měří něco jiného.
České strany napříč spektrem navrhují téměř totožná opatření – vyšší rodičovský příspěvek, víc míst ve školkách, podporu prvního bydlení. Čtyřicet let výzkumu pronatalitní politiky ukazuje, co z toho skutečně mění plodnost a co je jen gesto.
Politická debata o plodnosti se točí kolem peněz a jeslí. Výzkum dokumentuje jiný primární faktor: mladí lidé čím dál méně tvoří stabilní párové vztahy. Bez páru se rodina nezakládá.
ČSÚ zveřejňuje počty narozených za každou obec od roku 1971. Podrobnosti o věku, vzdělání matky a pořadí dítěte existují v jiných tabulkách, ale veřejně je nelze libovolně spojit až na úroveň obcí.
Karviná ztratila za deset let přes 12 % obyvatel, Říčany o skoro 30 % vyrostly. Města vítězí a český venkov se vylidňuje – ten rakouský přitom drží. Rozdíl nedělá krajina, ale služby.
Česká debata o demografii obvykle srovnává s jednou vybranou zemí podle toho, jaký výsledek chceme podpořit. Čtyři dekády měřených politik dávají systematičtější – a konzistentní – odpověď.
Zatímco v polovině 70. let se v Česku rodilo přes 190 tisíc dětí ročně, na přelomu tisíciletí kolem 90 tisíc. Právě ty slabé ročníky teď rozhodnou, jak bude vypadat česká populace v polovině století.
V Ústeckém kraji má základní vzdělání jako nejvyšší dosažené zhruba každý pátý dospělý, v Praze zhruba každý patnáctý. Vzdělání souvisí s věkem při narození dítěte i počtem dětí, ale regionální rozdíly nevysvětluje samo.
Skandinávský model péče je v české debatě citován jako vzor bez kontextu. Data ze Švédska, Francie a Maďarska ukazují přesně, co fungovalo, na jak dlouho a co se v překladu ztratilo.
Průměrný věk matky při prvním porodu se v Česku posunul za třicet let o osm let. Jde o největší posun mezi bohatými zeměmi. Tato změna má přímé strukturální důsledky pro demografický vývoj – a žádná jednorázová dávka je neobrátí.
Od roku 1990 se podíl žen v Poslanecké sněmovně pohyboval mezi 9 a 22 procenty. V krajích a obcích jsou čísla nižší. Data ze tří dekád ukazují, kde se situace posunula a kde prakticky nestojí.
V roce 1919 se mezi částí tuzemské elity zrodila myšlenka, že by Československo mělo vlastní africkou kolonii – Togo, které tehdy mělo méně než desetinu obyvatel mladé republiky. Do patnácti let bude mít Togo víc obyvatel než Česká republika.
Česká plodnost je nyní druhá nejnižší v naší moderní historii. Premiér Babiš to chce zvrátit, ale nemá šanci. Tzv. vymírání je totiž nová normalita skoro všude.
Číslo, kterým se leckdo ohání v politických debatách, ale málokdo zná jeho reálný obsah. Přitom ukazatel úhrnné plodnosti by nás měl zajímat víc než sliby o záchraně národa. Hodnota 1,28 za rok 2025 znamená, že ženy by takto za celý svůj reprodukční věk porodily průměrně méně než dvě děti – na čtyři ženy připadá v průměru pět dětí.
Co s tím zmůže nebo nezmůže politika? A co my sami?